"And now, representing Canada, please welcome... Mia Thorton!" Mia se rozhlédla. Vancouver 2010. Domácí olympiáda. V sedmnácti letech, ve skvělé formě to byla neskutečná příležitost. Po krátkém programu byla Mia druhá. Obrovský úspěch, co nikdo nečekal. A teď mohla vyhrát zlato. Největší favoritka upadla a Mia byla poslední na řadě. Zastavila se v úvodní póze. Ozvaly se první tóny skladby. A Mia jela, jako nikdy v životě. Závěrečná póza. Hudba utichla. Diváci jakoby úžasem nemohli ze začátku tleskat. Pak jakoby nemohli utichnout. Seděla s trenérem na pohovce a čekali na body od rozhodčích. Nemohla se dívat. Čekala až na závěrečný součet. A najednou to tam bylo. Kanada má zlato! Mia má zlato! Pak přišlo několik zmatených okamžiků. Najednou byla na stupních vítězů. Zlatá medaile se houpala na šňůrce. Kanadská vlajka stoupala za zvuku hymny výš a výš.
Mia otevřela oči. Tuhle vzpomínku milovala. Přesně naproti posteli měla vystaveny všechny svoje trofeje. Na nejčestnějším místě i medaili z Vancouveru. Zlatou.Krasobruslení je její život. Spíše byl. Rok po vítězství na olympiádě přišla nehoda. Mia se z ní zotavovala do teď. Už přes měsíc měla nakázáno jen ležet v posteli. Nic nedělat. Alespoň nemusela být v nemocnici.
Ten den, kdy měla nehodu, se s ní rozešel přítel. Chtěla si něco udělat. Tak moc ho milovala a on to nedokázal ocenit. Chtěla si něco udělat. Běžela po hlavní ulici a najednou si uvědomila, jaká to je hloupost. Otočila se a chtěla jít domů. Viděla jen světla. Pak až nemocnici.
Stephen. Tak se jmenoval. Upřímně ho nenáviděla. Popravdě ho pořád milovala. Chtěla ho nenávidět, ale nedokázala to. Ležela v posteli a zírala na svoje trofeje. Tolik toho dokázala. Musela se uzdravit a vyhrát další olympiádu. Prostě musela. Kvůli rodičům, trenérovi. Všem. A chtěla být aspoň z poloviny tak dobrá, jako její brácha. Hrál v NHL, reprezentoval Kanadu. On byl hokejista, ona jen krasobruslařka. Musela se mu vyrovnat. Najednou zavadila pohledem o nástěnku. Byla plná fotek. Na spoustě z nich byl i Stephen. Nesnášela to, jak dokonale vypadal, jak se dokázal krásně usmívat. Nesnášela jeho super oblečení, jeho tak dokonale vypadající tělo. Nesnášela to, jak ho díky tomu všemu milovala. Propadla v hysterický pláč. Dokázala probrečet několik hodin. Pak usnula.
Uběhlo pár týdnů a Mia začal pomalu rehabilitovat. Doktoři nevěděli, jak rychle to půjde, ale prý si neměla dávat přehnané naděje. Jenže Mia, když se do něčeho pustí, tak jen úplně naplno. Začala se zotavovat překvapivě rychle. Táhla jí vidina další olympiády, na kterou musela trénovat. Plus její trenér, speciálně na rehabilitace, byl tak neodolatelný. Na Stephena pomalu zapomínala. Neměla čas na něj myslet. Martin, její trenér, se jí začal zamlouvat čím dál víc. Když se dotýkal její nohy, aby pomohl při cvičení, byla v sedmém nebi. Jenže... To se přece neslušelo, mít něco s trenérem. Ale kolik mu tak mohlo být? Pětadvacet? Víc ne. Takhle přemýšlela na jedné z rehabilitací. Všiml si, že je duchem mimo. A pak se zeptal. Prý jestli by někdy někam nezašla. Zašla! A ráda. Chůze už tolik problémů nepůsobila.
Doma rodičům namluvila, že si dnes rehabilitace protáhne. Martin jí pak sveze, jezdit pro ni nemusejí. Ten den rehabilitace vynechali úplně. Šli do parku a povídali si. Několik hodin. Tenhle rituál se opakoval každý týden. Vždy jednu rehabilitaci vynechali a šli si povídat. Kupodivu to mělo větší účinek než pravidelné rehabilitace dřív. Když spolu šli po sedmé, odvážila se a políbila ho. Normálně by to nechala na něm, ale nešlo to vydržet. Byl tak... všechno na něm bylo tak perfektní. Jejich vztah se odvíjel.. skvěle. Její rehabilitace probíhala stejně tak.
O několik měsíců později se vrátila na led. Ten den, kdy si poprvé obouvala brusle tam s ní Martin byl. Držel jí za ruku celou dobu. Byla mu tak vděčná, tolik ho milovala. Tohle by Stephen neudělal.
Trénovala hodně tvrdě. A najednou tu byla olympiáda. Seděla v letadle do Soči vedle bratra. Jejich vztah se v mnohém zlepšil. Díky Martinovi, ten mohl za všechno dobré v Miině životě.
Stála před dvířky na led, byla v nejvýhodnější pozici. Věřila si. Všichni jí věřili. Políbila Martina. "And now, representing Canada, please welcome..Mia Thorton!" ozvalo se. Mia vyjela na led. Pro svou jízdu si vybrala nezvyklou hudbu. Lose Yourself od Eminema. Trénovala tak tvrdě, aby věděla, že chybovat nebude. A taky se tak stalo. Od porotců dostala nejvyšší známky. Vyhrála. Když s medailí na krku poslouchala hymnu, rozplakala se. Byla tak šťastná. Pohlédla za mantinel a usmála se na Martina. Poté se obrátila zpět k vlajce. Zaostřila mezi diváky. Nemohla uvěřit svým očím.
Byl to on. Stephen.
čtvrtek 28. července 2011
pondělí 25. července 2011
Alexandra
Jmenuji se Alexandra a je mi úplně jedno, co to znamená, já se mužů zastávat nebudu, natožpak abych je chránila! Já prostě nemám s muži dobrou zkušenost, rozhodla jsem se, že mi je líp bez nich.
Začalo to v mých pěti letech, chtěla jsem bratříčka, místo toho jsem přišla o otce. Prostě se jednoho dne sbalil a odešel. Ten den mi zůstane v paměti nesmazatelně vryt. Od té doby jsem žila sama s matkou a ona si už nikdy nebyla schopna vytvořit vztah s mužem, ani se mnou. Mě to ani nevadilo, dávala mi spoustu volnosti, kterému dítěti by se to nelíbilo, mohla jsem být venku jak dlouho jsem chtěla, s kým jsem chtěla, ale já jsem byla většinou sama.
To už mi ale bylo patnáct, já se úspěšně vyhýbala, po vzoru své matky, veškerým vztahům. Neměla jsem přátele ani přítele. Myslela jsem si, že jsem šťastná. Asi jsem i byla, ale jen do určité chvíle, do chvíle, kdy jsem v mém parku potkala kluka. Zasedl mi moji lavičku, to se stalo vůbec poprvé, co mi někdo sedl na moji lavičku, a já jsem ho taktně, vlastně jsem spíše zvýšila hlas, upozornila, že tady sedávám já. Zvedl svůj pohled z hladiny kolem protékající řeky a otočil se na mě. Byl zvláštní, tak obyčejný, ale takového kluka jsem ještě neviděla. Měl oči tmavé jako ta řeka, vlasy krátké, možná trochu zanedbané, ale krásné. Podíval se mi upřeně do očí a po chvíli, co mě hypnotizoval svým pohledem otevřel pusu: "Slečno, moc se vám omlouvám, ale myslím si, že lavička je dost velká...". Nechápala jsem svoje reakce, normálně bych se rozkřikla, asi bych i začala do něj strkat, ale teď ne. Teď jsem jen němě obešla lavičku a sedla si na druhý konec.
Takhle jsme se potkávali a pak setkávali v parku asi měsíc, možná dva, když se mě zeptal jestli bych s ním nechtěla chodit. Matku jsem nezajímala, takže tady by problém nebyl, ale já jsem měla ze vztahů strach. Ale souhlasila jsem. Políbil mě. Byl to můj první polibek v životě a já jsem svoje zvláštní pocity identifikovala jako štěstí. Byl to divný, nezvyklý pocit, ale krásný.
Takhle krásně divně jsem se cítila ještě nějakou dobu, asi dva měsíce. Nikoho jsem nezajímala, takže náš vztah byl tajný aniž bychom ho tajili. Jednou jsem se ale šla projít do jiného parku, když ho vidím. Neusmívám se, takže jsem se neusmála, ale byla jsem šťastná, že ho vidím, chtěla jsem jít k němu, ale pak. Pak jsem uviděla, jak si sedá na lavičku. Lavička není prázdná, člověk by čekal, že si sedne na kraj, ale né, on si sedá blíže k té osobě. Objímá jí, ona mu pokládá hlavu na rameno! Pak se k němu otočí a políbí ho. To padla moje teorie o sestře, takhle se totiž nelíbal ani se mnou. V tu chvíli jsem zažila další zvláštní pocit, takový jsem ještě neměla, nelíbil se mi, vehnal mi slzy do očí. Nevím, co to bylo za pocit, já pocity nemám, nevyznám se v nich, ale zařekla jsem se, že ho už nikdy nechci zažít.
Do toho parku jsem už nikdy nepřišla, nikdy jsem si už nesedla na naši lavičku ani jsem se s ním už nikdy neviděla, hledal mě, ale já se mu vyhýbala. Vyhýbala jsem se mu i dalším mužů, už nikdy jsem žádnému muži nedovolila hrát si s mými city.
V osmnácti jsem se odstěhovala od matky, vystudovala řadu vysokých škol, učení mi šlo, nebyla jsem ničím rozptylovaná. Jsem úspěšná manažerka velké mezinárodní společnosti. Žádný muž už nezlomí mé city. Nemám city.
Začalo to v mých pěti letech, chtěla jsem bratříčka, místo toho jsem přišla o otce. Prostě se jednoho dne sbalil a odešel. Ten den mi zůstane v paměti nesmazatelně vryt. Od té doby jsem žila sama s matkou a ona si už nikdy nebyla schopna vytvořit vztah s mužem, ani se mnou. Mě to ani nevadilo, dávala mi spoustu volnosti, kterému dítěti by se to nelíbilo, mohla jsem být venku jak dlouho jsem chtěla, s kým jsem chtěla, ale já jsem byla většinou sama.
To už mi ale bylo patnáct, já se úspěšně vyhýbala, po vzoru své matky, veškerým vztahům. Neměla jsem přátele ani přítele. Myslela jsem si, že jsem šťastná. Asi jsem i byla, ale jen do určité chvíle, do chvíle, kdy jsem v mém parku potkala kluka. Zasedl mi moji lavičku, to se stalo vůbec poprvé, co mi někdo sedl na moji lavičku, a já jsem ho taktně, vlastně jsem spíše zvýšila hlas, upozornila, že tady sedávám já. Zvedl svůj pohled z hladiny kolem protékající řeky a otočil se na mě. Byl zvláštní, tak obyčejný, ale takového kluka jsem ještě neviděla. Měl oči tmavé jako ta řeka, vlasy krátké, možná trochu zanedbané, ale krásné. Podíval se mi upřeně do očí a po chvíli, co mě hypnotizoval svým pohledem otevřel pusu: "Slečno, moc se vám omlouvám, ale myslím si, že lavička je dost velká...". Nechápala jsem svoje reakce, normálně bych se rozkřikla, asi bych i začala do něj strkat, ale teď ne. Teď jsem jen němě obešla lavičku a sedla si na druhý konec.
Takhle jsme se potkávali a pak setkávali v parku asi měsíc, možná dva, když se mě zeptal jestli bych s ním nechtěla chodit. Matku jsem nezajímala, takže tady by problém nebyl, ale já jsem měla ze vztahů strach. Ale souhlasila jsem. Políbil mě. Byl to můj první polibek v životě a já jsem svoje zvláštní pocity identifikovala jako štěstí. Byl to divný, nezvyklý pocit, ale krásný.
Takhle krásně divně jsem se cítila ještě nějakou dobu, asi dva měsíce. Nikoho jsem nezajímala, takže náš vztah byl tajný aniž bychom ho tajili. Jednou jsem se ale šla projít do jiného parku, když ho vidím. Neusmívám se, takže jsem se neusmála, ale byla jsem šťastná, že ho vidím, chtěla jsem jít k němu, ale pak. Pak jsem uviděla, jak si sedá na lavičku. Lavička není prázdná, člověk by čekal, že si sedne na kraj, ale né, on si sedá blíže k té osobě. Objímá jí, ona mu pokládá hlavu na rameno! Pak se k němu otočí a políbí ho. To padla moje teorie o sestře, takhle se totiž nelíbal ani se mnou. V tu chvíli jsem zažila další zvláštní pocit, takový jsem ještě neměla, nelíbil se mi, vehnal mi slzy do očí. Nevím, co to bylo za pocit, já pocity nemám, nevyznám se v nich, ale zařekla jsem se, že ho už nikdy nechci zažít.
Do toho parku jsem už nikdy nepřišla, nikdy jsem si už nesedla na naši lavičku ani jsem se s ním už nikdy neviděla, hledal mě, ale já se mu vyhýbala. Vyhýbala jsem se mu i dalším mužů, už nikdy jsem žádnému muži nedovolila hrát si s mými city.
V osmnácti jsem se odstěhovala od matky, vystudovala řadu vysokých škol, učení mi šlo, nebyla jsem ničím rozptylovaná. Jsem úspěšná manažerka velké mezinárodní společnosti. Žádný muž už nezlomí mé city. Nemám city.
neděle 24. července 2011
Linda
Linda. Jméno znamenající krásná. A přesně taková Linda byla. Bylo jí zrovna sedmnáct a žila se svým tátou v Praze. Jejího tátu jí záviděl kde kdo. Před nedávnem se vrátil z Anglie a nyní hrál za jeden z neznámějších českých fotbalových klubů. Linda svého tátu zbožňovala. Byly pouze dvě věci, co jí na životě s ním vadily. Často se on, ale i Linda stávali terčem bulváru, ale to se dalo vydržet. Druhá věc byla, že když se Linda narodila, bylo jejímu tatínkovi pouze devatenáct. Měsíc po narození se Lindina máma sebrala a odjela do Austrálie. Prý tam někde na pláži má bar, kdo ví. Linda jí to nikdy neodpustila a ani neměla chuť svou matku někdy poznat. Jenže problém byl v tom, že Lindin tatínek měl strach, aby se jí nestalo něco podobného. Aby neotěhotněla takhle mladá. Takže i když Linda chodila prakticky na všechny domácí zápasy svého táty, kde se objevovali i chlapci, kteří nebyli o tolik starší jak Linda, od jejího táty měli všichni zákaz se na ni byť jen podívat. Byla to tátova holčička. Jeho úkolem bylo ji ochraňovat.
Měla všechno, na co si vzpomněla. Kromě lásky. Kamarádky ze školy jí záviděly slavného tátu. Ona jim záviděla jejich kluky, ale nikdy to nikomu neřekla. Nechtěla, aby kvůli ní měl táta starosti. Dělal kvůli ní tolik. Ona se mu za to odvděčovala dokonalým chováním. Zatímco kamarádky trávily čas se svými kluky, Linda chodila hrát golf. Tu hru hrála od svých čtyř let. Zatímco její táta byl úspěšným fotbalistou, ona pomalu začínala být známá ve světe golfu. Na hřišti byla skoro každý den. A byla tam i to krásné, červencové ráno.
Lindě se ten den dařilo, jamky odehrávala poměrně rychle, takže brzy dohnala hráče před ní. Jak bylo v golfu slušností, počkala, až odehraje jamku on. Otočil se na ní. Nemohla uvěřit vlastním očím, že to je on. Matěj! Linda ho znala dlouho. Když byla v Čechách, chodili spolu hrát golf. Byla do něj zamilovaná, jenže mu to nikdy neřekla. Vídali se vždy jen o prázdninách. Jako bonus k tomu pak odjel do Ameriky. Neviděli se skoro dva roky. Její city k němu vybledly. Alespoň to si myslela. Jenže najednou to bylo všechno zpátky. Pozdravili se a vypadalo to, že Lindu rád vidí. Kdyby tak věděl, jak ráda vidí ona jeho. Do konce hřiště zbývalo už jen pár jamek. Došli ho společně. Vypadalo to přesně jako dřív. Zase se dokázali bavit o všem. Byla ráda, že má tátu celý den mimo Prahu a domů se může vrátit až večer. Jenže když se člověk baví, čas utíká tak nějak rychleji. Lindě přišla zpráva. Měla přijít rychle domů. Z té zprávy dostala strach. Co když se něco stalo? Matěj se nabídl, že jí hodí domů. Ještě, než došli k autu, chytl Lindu za ruku, přitáhl ji k sobě a políbil jí. Linda měla spoustu jednorázových zkušeností s klukem, ale teď.. Teď to bylo jiné. Lepší. Přála si, aby tahle chvíle trvala napořád. Jenže to nešlo. Musela domů.
Už od dveří slyšela, že dnes nestráví večer doma pouze ve dvou. Přišla do obýváku, pozdravila se s tátou a objala ho. Paní, co seděla na křesle celou scénku upřeně pozorovala. To, co přišlo potom, byla ta nejneočekávanější věc. Ta "paní" byla Lindina máma. Tvrdila, že chce být své dceři na blízku. Po sedmnácti letech. Dokonce chtěla, aby se k ní Linda nastěhovala. I kdyby chtěla, neudělala by to. Kvůli tátovi ne. Vychoval ji, staral se o ni jak nejlépe uměl. Díky němu měla dětství, jako spousta vrstevníků ne. A ona si jen tak přijde, nevysvětlí, proč odešla a chce si k sobě Lindu nastěhovat? Všechny tyhle věci své matce s křikem vyčetla a utekla k sobě do pokoje.
Během následujících týdnů se situace začala uklidňovat. Jenže Linda měla tajemství. Tajila před svým tátou, že má kluka. Cítila se kvůli tomu strašně, ale co měla dělat? Bylo jasné, že by dostala zákaz. A kdo ví, co by chtěl udělat jemu. Další věc byla, že začala vídat mámu. Nebyla zas tak hrozná. Akorát to nebyla pravá máma. Neuměla se tak chovat. Linda jí svěřila tajemství o Matějovi. Později ale měla výčitky, že to neví důležitější z rodičů. Táta. Šla domů s odhodláním mu to povědět. Bylo nezvyklé, že byl doma ve tři hodiny odpoledne. Pozdravila, ale neodpověděl. Našla ho v kuchyni, jak sedí u stolu a čte noviny. Podíval se na svou dceru se zvláštním výrazem v očích. Nahlédla mu přes rameno. Lindu zamrazilo. Byl to jeden z těch bulvárů, kde obvykle býval její táta. Teď tam byla ona. A Matěj. Chtěla mu to vysvětlit, ale zachoval se tak, jak by od něj nečekala. Vždycky býval spíš výbušný. Teď se beze slova zvedl a odešel.
Dny ubíhaly a Linda žila v tiché domácnosti. Do Matěje byla zamilovaná každou chvílí víc, jenže mít dobrý vztah s tátou byla pro Lindu jedna z nejdůležitějších věcí na světě. S Matějem se rozešla. Ještě ten den večer přišla na návštěvu máma. Přinesla s sebou "dárek". Vzhledem k tomu, že Lindě bude za pár dní osmnáct, by stačilo, aby podepsala prohlášení. Jen tak jedním podpisem by řekla, že nechce žít se svým tátou. "Promiň, ty nikdy nebudeš moje máma. Sice jsi mě porodila, ale nic víc. On mi dal všechno. A já se kvůli němu rozešla s Matějem. O tom to je, něco v životě obětovat kvůli druhým. Ty jsi neobětovala nic. Nechala si nás tu a odjela si surfovat do Austrálie. Bylo fajn s tebou na chvíli být. Ale teď chci jedinou věc. Mít fajn život s mým tátou," dokončila Linda svou řeč a odešla do pokoje. Asi po dvaceti minutách k ní přišel táta. Objal jí. "Lindo, ani nevíš, jakou radost mi udělalo to, co jsi řekla. Tak tady máš něco na oplátku," řekl a odvedl Lindu do vstupní haly. Stál tam Matěj. "Už ti je dost na to, abych ti zakazoval kluky."
Hodně lidí se Lindy ptá, jestli jí v životě nechybí maminka. Jenže kdyby Lindina máma neodešla, její život by teď vypadal jinak. Kdo ví, jestli by měla ty dva super chlapy, které jí kde kdo závidí.
Měla všechno, na co si vzpomněla. Kromě lásky. Kamarádky ze školy jí záviděly slavného tátu. Ona jim záviděla jejich kluky, ale nikdy to nikomu neřekla. Nechtěla, aby kvůli ní měl táta starosti. Dělal kvůli ní tolik. Ona se mu za to odvděčovala dokonalým chováním. Zatímco kamarádky trávily čas se svými kluky, Linda chodila hrát golf. Tu hru hrála od svých čtyř let. Zatímco její táta byl úspěšným fotbalistou, ona pomalu začínala být známá ve světe golfu. Na hřišti byla skoro každý den. A byla tam i to krásné, červencové ráno.
Lindě se ten den dařilo, jamky odehrávala poměrně rychle, takže brzy dohnala hráče před ní. Jak bylo v golfu slušností, počkala, až odehraje jamku on. Otočil se na ní. Nemohla uvěřit vlastním očím, že to je on. Matěj! Linda ho znala dlouho. Když byla v Čechách, chodili spolu hrát golf. Byla do něj zamilovaná, jenže mu to nikdy neřekla. Vídali se vždy jen o prázdninách. Jako bonus k tomu pak odjel do Ameriky. Neviděli se skoro dva roky. Její city k němu vybledly. Alespoň to si myslela. Jenže najednou to bylo všechno zpátky. Pozdravili se a vypadalo to, že Lindu rád vidí. Kdyby tak věděl, jak ráda vidí ona jeho. Do konce hřiště zbývalo už jen pár jamek. Došli ho společně. Vypadalo to přesně jako dřív. Zase se dokázali bavit o všem. Byla ráda, že má tátu celý den mimo Prahu a domů se může vrátit až večer. Jenže když se člověk baví, čas utíká tak nějak rychleji. Lindě přišla zpráva. Měla přijít rychle domů. Z té zprávy dostala strach. Co když se něco stalo? Matěj se nabídl, že jí hodí domů. Ještě, než došli k autu, chytl Lindu za ruku, přitáhl ji k sobě a políbil jí. Linda měla spoustu jednorázových zkušeností s klukem, ale teď.. Teď to bylo jiné. Lepší. Přála si, aby tahle chvíle trvala napořád. Jenže to nešlo. Musela domů.
Už od dveří slyšela, že dnes nestráví večer doma pouze ve dvou. Přišla do obýváku, pozdravila se s tátou a objala ho. Paní, co seděla na křesle celou scénku upřeně pozorovala. To, co přišlo potom, byla ta nejneočekávanější věc. Ta "paní" byla Lindina máma. Tvrdila, že chce být své dceři na blízku. Po sedmnácti letech. Dokonce chtěla, aby se k ní Linda nastěhovala. I kdyby chtěla, neudělala by to. Kvůli tátovi ne. Vychoval ji, staral se o ni jak nejlépe uměl. Díky němu měla dětství, jako spousta vrstevníků ne. A ona si jen tak přijde, nevysvětlí, proč odešla a chce si k sobě Lindu nastěhovat? Všechny tyhle věci své matce s křikem vyčetla a utekla k sobě do pokoje.
Během následujících týdnů se situace začala uklidňovat. Jenže Linda měla tajemství. Tajila před svým tátou, že má kluka. Cítila se kvůli tomu strašně, ale co měla dělat? Bylo jasné, že by dostala zákaz. A kdo ví, co by chtěl udělat jemu. Další věc byla, že začala vídat mámu. Nebyla zas tak hrozná. Akorát to nebyla pravá máma. Neuměla se tak chovat. Linda jí svěřila tajemství o Matějovi. Později ale měla výčitky, že to neví důležitější z rodičů. Táta. Šla domů s odhodláním mu to povědět. Bylo nezvyklé, že byl doma ve tři hodiny odpoledne. Pozdravila, ale neodpověděl. Našla ho v kuchyni, jak sedí u stolu a čte noviny. Podíval se na svou dceru se zvláštním výrazem v očích. Nahlédla mu přes rameno. Lindu zamrazilo. Byl to jeden z těch bulvárů, kde obvykle býval její táta. Teď tam byla ona. A Matěj. Chtěla mu to vysvětlit, ale zachoval se tak, jak by od něj nečekala. Vždycky býval spíš výbušný. Teď se beze slova zvedl a odešel.
Dny ubíhaly a Linda žila v tiché domácnosti. Do Matěje byla zamilovaná každou chvílí víc, jenže mít dobrý vztah s tátou byla pro Lindu jedna z nejdůležitějších věcí na světě. S Matějem se rozešla. Ještě ten den večer přišla na návštěvu máma. Přinesla s sebou "dárek". Vzhledem k tomu, že Lindě bude za pár dní osmnáct, by stačilo, aby podepsala prohlášení. Jen tak jedním podpisem by řekla, že nechce žít se svým tátou. "Promiň, ty nikdy nebudeš moje máma. Sice jsi mě porodila, ale nic víc. On mi dal všechno. A já se kvůli němu rozešla s Matějem. O tom to je, něco v životě obětovat kvůli druhým. Ty jsi neobětovala nic. Nechala si nás tu a odjela si surfovat do Austrálie. Bylo fajn s tebou na chvíli být. Ale teď chci jedinou věc. Mít fajn život s mým tátou," dokončila Linda svou řeč a odešla do pokoje. Asi po dvaceti minutách k ní přišel táta. Objal jí. "Lindo, ani nevíš, jakou radost mi udělalo to, co jsi řekla. Tak tady máš něco na oplátku," řekl a odvedl Lindu do vstupní haly. Stál tam Matěj. "Už ti je dost na to, abych ti zakazoval kluky."
Hodně lidí se Lindy ptá, jestli jí v životě nechybí maminka. Jenže kdyby Lindina máma neodešla, její život by teď vypadal jinak. Kdo ví, jestli by měla ty dva super chlapy, které jí kde kdo závidí.
čtvrtek 21. července 2011
Sofie
Ano jmenuji se Sofie, Sofie z řeckého slova moudrost. Možná proto jsem se vždycky chovala racionálně, byla jsem chytrá, úspěšná. Rodiče byli ze mě nadšeni, měla jsem pár přátel, obecně jsem byla vnímaná jako inteligentní a byla jsem šťastná. To mi bylo patnáct. Každý život ale obsahuje nějaký významný zvrat, okamžik, kdy se zachováte iracionálně, jen podle svého srdce.
Ten můj nastal s přechodem na střední školu. Se střední to nemělo až zas moc co dělat, byli tam fajn lidi, dostala jsem se na gymnázium, takže byli i inteligentní. Cítila jsem se tam dobře, ale o to teď nejde. V této době, totiž na podzim mého prvního ročníku, jsem se hlouběji seznámila s jedním mužem. Ano píšu mužem a ne klukem. Můj vztah byl velmi tajný, čekala jsem, že by mě a hlavně jeho všichni odsoudili za to, že jsme si vybrali nevhodného partnera. Proč lidem tolik záleží na věku? Dobře mě bylo patnáct, na jaře jsem měla slavit šestnáctiny a jemu, jemu bylo kolem pětadvaceti. Možná mě odsoudíte i vy, ale to mi je jedno.
Ten můj nastal s přechodem na střední školu. Se střední to nemělo až zas moc co dělat, byli tam fajn lidi, dostala jsem se na gymnázium, takže byli i inteligentní. Cítila jsem se tam dobře, ale o to teď nejde. V této době, totiž na podzim mého prvního ročníku, jsem se hlouběji seznámila s jedním mužem. Ano píšu mužem a ne klukem. Můj vztah byl velmi tajný, čekala jsem, že by mě a hlavně jeho všichni odsoudili za to, že jsme si vybrali nevhodného partnera. Proč lidem tolik záleží na věku? Dobře mě bylo patnáct, na jaře jsem měla slavit šestnáctiny a jemu, jemu bylo kolem pětadvaceti. Možná mě odsoudíte i vy, ale to mi je jedno.
Já ho měla moc ráda dlouho, ale byla to spíše jen platonická láska, nenapadlo by mě s Dominikem chodit. Ale měli jsme podobné zájmy, vídali jsme se a jednou, jednou když jsme šli spolu se najednou naše ruce setkaly. Bylo to zvláštní, velmi, cítila jsem, že on mě taky miluje.
Takhle jsme se vídali častěji, naše ruce se dotýkali, chodili jsme v obětí, ale nemluvili jsme. Když to jsme jednou šli do čajovny. Byla to malá čajovna, skoro nikdo tam nebyl a my si sedli tak aby na nás nebylo vidět. Abychom nemuseli mluvit nahlas, sedl si vedle mě a postupně jsme se přibližovali. Najednou jsem měla hlavu na jeho rameni. Bylo to úžasné, jen jsme seděli, pili čaj. Pak jsme se šli projít. Byla zima. Skončili jsme na parkovišti, kde parkoval. Tehdy, v jeho autě, mě poprvé políbil. Bylo to úžasné, magické.
Následovalo období, kdy jsme střídavě byli spolu a střídavě, střídavě se snažil se mnou přestat chodit, kvůli lidem, ne kvůli sobě, on mě miloval. Vždy když jsme se ale setkali, jiskřilo to mezi námi jako na prskavce. Najednou bylo jaro, květen. Já měla narozeniny. Bylo mi šestnáct.
Den po mých narozeninách jsme se setkali. Setkali jsme se a, a poprvé jsme zašli velmi daleko, tak daleko. Od té doby jsem věděla, že se jen tak nerozejdeme. Milovala jsem ho, on miloval mě. Bylo to úžasné, i když to nebylo typické chození, neviděla jsem ho totiž moc často. Kvůli lidem.
Takhle to mezi námi pokračovalo několik let. Až jsem dodělala gymnázium, potom sociologii na vysoké škole. Potom jsem se definitivně odstěhovala, odstěhovala jsem se do města, kde jsem se cítila velmi anonymně.
Odstěhovala jsem se do Prahy a on se přestěhoval se mnou. Po dalších dvou letech jsme se vzali, všechny jsme tím šokovali. Teď žijeme v bytě v Praze a já právě čekám druhé dítě. Jsme šťastní, malá Ema už začíná mluvit a malý Tomášek bude určitě po tátovi.
Anita
Anitě bylo před pár dny třicet. Kdybyste jí před čtrnácti lety řekli, že bude mít sice skvělou kariéru, ale skončí bez manžela, bez dětí, tak by vám nevěřila. Od dětství snila o tom, jak bude žít v domě na okraji města, mít dvě děti, psa.
Vždyť je jí teprve třicet, času má dost, řekne si spousta lidí. Anita věděla, že svoji šanci už promrhala. Možná by se teď mohla mít mnohem líp, kdyby se dokázala odpoutat od minulosti. Jenže to byla právě věc, co neuměla. Vydržela celé hodiny dumat nad tím, jak by to dopadlo, kdyby se tehdy zachovala jinak.
Tehdy jí bylo šestnáct, bylo léto a ona byla šťastná. To štěstí bylo však jen na povrchu, nechtěla dávat najevo, co se děje uvnitř její hlavy. V tu dobu chodila s Tomášem, klukem, co znala ze školy. Vždycky si přála potkat někoho, jako byl on. Byl všechno, co si holka přeje. Choval se k ní hezky, uměl ji rozesmát, dalo se s ním povídat a, i když to zní povrchně, byla ráda, že vypadal hezky. V den, kdy spolu začali chodit, si připadala jako nejšťastnější holka na světě. V tu chvíli štěstí nemusela předstírat, doopravdy byla šťastná. Vydrželo jí to asi týden.
Najednou, přesně v dobu, kdy byla na vrcholu blaha, se jí do života vrátil Michal. Ten kluk provázel její život už několikátým rokem. Začalo to jako dětská láska na základce, později se to trochu zvrtlo v posedlost. Z její strany. Později spolu dokonce chodili, byl to skoro rok. Za ten rok si Anita zažila tolik chvilek absolutního štěstí, které ale musela zaplatit jednou takovou dávkou probrečených nocí. Někdy i dní. Jenže s ním to nešlo skončit. Táhlo jí k němu něco víc, než pouhá poblázněnost. Většina kamarádek to nechápala. To, co mezi nimi bylo, skončilo rychleji, než by kdo čekal. Během pouhých pěti minut. Přes zprávy na Facebooku. Neřekli si jediné slovo několik měsíců. A právě v tu dobu začal její vztah s Tomášem. Jenže pak se ten Michal vrátil.
Anita pochopila, jak to bude dál. Tušila, že opět začne kolotoč. Kolotoč jménem Michal. Nedokázali se k sobě chovat jako kamarádi, ale zároveň si neuměli vyjasnit, jak to mezi nimi doopravdy je. Oproti minulosti tu byl jeden bonus. Tomáš. Musela se rozhodnout, věděla, že oddalováním bude nejvíc ubližovat sama sobě. A bude štvát kamarádku, se kterou to donekonečna řešila. Vymyslela, podle ní geniální, plán. Plán, ve kterém se musela setkat s Michalem a, aby toho nebylo moc, musela ho políbit, to je jediná věc na světě, která vždycky napoví, jestli to s daným člověkem má doopravdy smyl.. Do té doby si jen psali zprávy. Už ty zprávy Anitě pořádně zamotaly hlavu. Co teprve to setkání. Styděla se za skutečnost, že vědomě podvede Tomáše.
S Michalem se setkala v parku. Díky bohu to byl park, kam moc lidí nechodí. Seděli na lavičce a povídali si. O naprostých hloupostech, jako vždycky. To tak zbožňovala. S jiným člověkem by ji taková konverzace omrzela do deseti minut, ale s ním to bylo jinak. Ostatně s ním bylo všechno jinak. On byl jediný na světě, komu dokázala tak lehce odpustit všechny chyby. Najednou, uprostřed její úvahy o andělech, ji Michal chytil a políbil. Stačila jedna pusa a věděla to. Věděla, že je to doopravdy, že si jen nenamlouvala nějaké city k němu. Byli spolu ještě hodinu, pak Anitě přišla zpráva. Psal jí Tomáš. Prý se s ní chce vidět. Dostala strach, že ví, co právě provedla. Okamžitě se začala uklidňovat, byla hloupost, aby to věděl. Dozvědět se to neměl jak. Rozloučila se s Michalem, ale nechtělo se jí. Na místo, kde se obvykle schází s Tomášem to neměla daleko. Už tam čekal, ale nevypadal rozlobeně. Právě naopak. Řekl, že by ji chtěl poděkovat za to, že s ním je. Choval se k ní strašně hezky.Ještě před hodinou by byla schopná se s ním rozejít. Najednou zas byla na rozpacích. Pak si dala předsevzetí. Na týden to zkusí s oběma. Pak se musí definitivně rozhodnout.
Týden se proměnil ve čtyři měsíce. Blížily se její narozeniny. To byl asi dvacátý termín, do kterého se měla rozhodnout. Oficiálně chodila s Tomášem. Michal a Anita. To byl vztah, o kterém nesměl nikdo vědět, kromě její kamarádky. Michal věděl, na čem je, podle Anity to snášel dobře. Do jejích narozenin zbývalo pět dní. Byla ve škole, trávila přestávku v Tomášem. Vypadali jako jeden z těch spokojených párů, kterých bylo na chodbách plno. Anitě hlavou běžel plán, jak se ze školy dostane na nádraží, kde se setká s Michalem. Hodiny plynuly rychle, za chvíli se zazvonilo naposled. Rychle běžela do skříňky, oblékla se a vyrazila na nádraží. Doběhla tam přesně ve chvíli, kdy přijel jeho vlak. Přišel k ní se zvláštním výrazem ve tváři. Pak řekl, že už dál nemůže, už se nechce schovávat před ostatními. Anitu přepadla zoufalost. Navrhla, že se rozejde s Tomášem, ale Michal odvětil, že to nemusí. Odjíždí na stáž. Do Berlína. Otočil se a odešel. Stála sama, v nádražní hale. Po tvářích se kutálela jedla slza za druhou. Snad by mohla za Tomášem, napadlo ji. Otočila se směrem k východu. Stál tam a držel v ruce její mobil. Málem se jí zastavilo srdce. Přišel k ní, podal mobil. Pohlédla na displej. Zářila tam zpráva, kterou napsala Michalovi. Psala, že ho miluje. Podívala se na Tomáše. Z jeho očí poznala, že je konec. Potok slz se změnil v menší řeku.
Od té doby uplynulo už čtrnáct let, ale Anitu to nikdy nepřebolelo. V životě měla spoustu mužů, kteří se snažili ji sbalit. Všechny odmítla. Věnovala se práci a dařilo se jí.
Jen nikdy, od svých šestnácti, nevstoupila na nádraží.
Vždyť je jí teprve třicet, času má dost, řekne si spousta lidí. Anita věděla, že svoji šanci už promrhala. Možná by se teď mohla mít mnohem líp, kdyby se dokázala odpoutat od minulosti. Jenže to byla právě věc, co neuměla. Vydržela celé hodiny dumat nad tím, jak by to dopadlo, kdyby se tehdy zachovala jinak.
Tehdy jí bylo šestnáct, bylo léto a ona byla šťastná. To štěstí bylo však jen na povrchu, nechtěla dávat najevo, co se děje uvnitř její hlavy. V tu dobu chodila s Tomášem, klukem, co znala ze školy. Vždycky si přála potkat někoho, jako byl on. Byl všechno, co si holka přeje. Choval se k ní hezky, uměl ji rozesmát, dalo se s ním povídat a, i když to zní povrchně, byla ráda, že vypadal hezky. V den, kdy spolu začali chodit, si připadala jako nejšťastnější holka na světě. V tu chvíli štěstí nemusela předstírat, doopravdy byla šťastná. Vydrželo jí to asi týden.
Najednou, přesně v dobu, kdy byla na vrcholu blaha, se jí do života vrátil Michal. Ten kluk provázel její život už několikátým rokem. Začalo to jako dětská láska na základce, později se to trochu zvrtlo v posedlost. Z její strany. Později spolu dokonce chodili, byl to skoro rok. Za ten rok si Anita zažila tolik chvilek absolutního štěstí, které ale musela zaplatit jednou takovou dávkou probrečených nocí. Někdy i dní. Jenže s ním to nešlo skončit. Táhlo jí k němu něco víc, než pouhá poblázněnost. Většina kamarádek to nechápala. To, co mezi nimi bylo, skončilo rychleji, než by kdo čekal. Během pouhých pěti minut. Přes zprávy na Facebooku. Neřekli si jediné slovo několik měsíců. A právě v tu dobu začal její vztah s Tomášem. Jenže pak se ten Michal vrátil.
Anita pochopila, jak to bude dál. Tušila, že opět začne kolotoč. Kolotoč jménem Michal. Nedokázali se k sobě chovat jako kamarádi, ale zároveň si neuměli vyjasnit, jak to mezi nimi doopravdy je. Oproti minulosti tu byl jeden bonus. Tomáš. Musela se rozhodnout, věděla, že oddalováním bude nejvíc ubližovat sama sobě. A bude štvát kamarádku, se kterou to donekonečna řešila. Vymyslela, podle ní geniální, plán. Plán, ve kterém se musela setkat s Michalem a, aby toho nebylo moc, musela ho políbit, to je jediná věc na světě, která vždycky napoví, jestli to s daným člověkem má doopravdy smyl.. Do té doby si jen psali zprávy. Už ty zprávy Anitě pořádně zamotaly hlavu. Co teprve to setkání. Styděla se za skutečnost, že vědomě podvede Tomáše.
S Michalem se setkala v parku. Díky bohu to byl park, kam moc lidí nechodí. Seděli na lavičce a povídali si. O naprostých hloupostech, jako vždycky. To tak zbožňovala. S jiným člověkem by ji taková konverzace omrzela do deseti minut, ale s ním to bylo jinak. Ostatně s ním bylo všechno jinak. On byl jediný na světě, komu dokázala tak lehce odpustit všechny chyby. Najednou, uprostřed její úvahy o andělech, ji Michal chytil a políbil. Stačila jedna pusa a věděla to. Věděla, že je to doopravdy, že si jen nenamlouvala nějaké city k němu. Byli spolu ještě hodinu, pak Anitě přišla zpráva. Psal jí Tomáš. Prý se s ní chce vidět. Dostala strach, že ví, co právě provedla. Okamžitě se začala uklidňovat, byla hloupost, aby to věděl. Dozvědět se to neměl jak. Rozloučila se s Michalem, ale nechtělo se jí. Na místo, kde se obvykle schází s Tomášem to neměla daleko. Už tam čekal, ale nevypadal rozlobeně. Právě naopak. Řekl, že by ji chtěl poděkovat za to, že s ním je. Choval se k ní strašně hezky.Ještě před hodinou by byla schopná se s ním rozejít. Najednou zas byla na rozpacích. Pak si dala předsevzetí. Na týden to zkusí s oběma. Pak se musí definitivně rozhodnout.
Týden se proměnil ve čtyři měsíce. Blížily se její narozeniny. To byl asi dvacátý termín, do kterého se měla rozhodnout. Oficiálně chodila s Tomášem. Michal a Anita. To byl vztah, o kterém nesměl nikdo vědět, kromě její kamarádky. Michal věděl, na čem je, podle Anity to snášel dobře. Do jejích narozenin zbývalo pět dní. Byla ve škole, trávila přestávku v Tomášem. Vypadali jako jeden z těch spokojených párů, kterých bylo na chodbách plno. Anitě hlavou běžel plán, jak se ze školy dostane na nádraží, kde se setká s Michalem. Hodiny plynuly rychle, za chvíli se zazvonilo naposled. Rychle běžela do skříňky, oblékla se a vyrazila na nádraží. Doběhla tam přesně ve chvíli, kdy přijel jeho vlak. Přišel k ní se zvláštním výrazem ve tváři. Pak řekl, že už dál nemůže, už se nechce schovávat před ostatními. Anitu přepadla zoufalost. Navrhla, že se rozejde s Tomášem, ale Michal odvětil, že to nemusí. Odjíždí na stáž. Do Berlína. Otočil se a odešel. Stála sama, v nádražní hale. Po tvářích se kutálela jedla slza za druhou. Snad by mohla za Tomášem, napadlo ji. Otočila se směrem k východu. Stál tam a držel v ruce její mobil. Málem se jí zastavilo srdce. Přišel k ní, podal mobil. Pohlédla na displej. Zářila tam zpráva, kterou napsala Michalovi. Psala, že ho miluje. Podívala se na Tomáše. Z jeho očí poznala, že je konec. Potok slz se změnil v menší řeku.
Od té doby uplynulo už čtrnáct let, ale Anitu to nikdy nepřebolelo. V životě měla spoustu mužů, kteří se snažili ji sbalit. Všechny odmítla. Věnovala se práci a dařilo se jí.
Jen nikdy, od svých šestnácti, nevstoupila na nádraží.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)