Seděla v jablečném sadu. Bylo jaro, takže všechny stromy kvetly. Jaro jí naplňovalo pocitem štěstí. Pomalu odložila knihu, kterou četla. Chvíli jen tak přemýšlela o všem a o ničem. Poté se zvedla. Procházela sadem. Byla tam jen ona. Zvláštně uklidňující ticho doplňoval jemný zpěv ptáků.
Ten den byl zvláštní. Měla pocit, že na něco čeká. Ale nevěděla na co. Těšila se. Na co, proboha? Zastavila se u jedné jabloně a opatrně odtrhla růžový kvítek. Protočila ho mezi prsty. Pokusila se ho připevnit do vlasů, ale upadl. Nechala ho být. I na trávě vypadal krásně. Namotala jeden pramen svých hnědých vlasů na ukazováček. Zavlnil se. Užívala si tyhle chvíle, kdy nemusela nic řešit.
Procházela se už delší dobu, když jí rozbolely nohy. Rozhodla se, že se posadí. Posadila se k jedné jabloni na okraji sadu. Bylo vidět i na nedalekou řeku. Tahle krajina se jí líbila. Proč jsem ale chodila tak málo? A kdy tu vlastně byla naposledy, přemítala.
Uslyšela za sebou kroky. Trošku jí to vyděsilo. Sem přeci nikdo nechodí. Otočila se. Lukáš. Rozbušilo se jí srdce. Ostatně jako vždycky, když ho viděla. Měl na tváři ten okouzlující úsměv. Přišel k ní. Letmo jí objal. Ucítila jeho vůni. Kdyby jí nedržel, podlomila by se jí kolena. Chytl jí za ruku.
"Proč jsem tady," začal, "už dlouho jsem přemýšlel o tom, jak ti to mám říct. Já už prostě nezvládám ten stav, co mezi námi je. Nevím, co to je. Ale nechci, aby to zůstalo v tomhle bodě. Když se ráno probudím a za oknem je krásně, připadá mi, že hezčí den už dneska být nemůže. Pak se potkáme a všechno je jinak. Přebiješ svou krásou prostě všechno. Pak se spolu bavíme a já si uvědomuju, jak moc si rozumíme. Strašně moc bych chtěl, abychom byli spolu.." Usmál se, podíval se jí do očí a čekal, co odpoví. Nadechovala se k odpovědi...
Píp, píp, píp. Nepříjemný zvuk budíku jí přiměl k otevření očí. Otočila se na bok. "Dobré ráno, Nino," řekl s úsměvem Michal. V sadu nebyla, byl to jen sen, došlo jí. "Dobrá ráno," zopakovala. Políbila ho. V tu chvíli, kdy se jejich rty dotkly, pochopila. Ten krásný pocit, co v ní polibek vyvolal, byl milionkrát hezčí, než hřejivý pocit ze sna.
