sobota 2. června 2012

Aňa


Ospale si promnula oči. Bylo něco málo po šesté ráno, touhle dobou je obvykle ještě v posteli, kde si nechává doznívat své sny. Teď ale stála na nádraží, v rukou svírala kelímek s kávou. Naivně doufala, že jí alespoň trochu probere. Cestování milovala, jen nechápala jediné – proč musí vždycky odjíždět tak brzo?
 Zírala na tabuli odjezdů. Zbývalo sedm minut do odjezdu. Věděla, že za chvíli bude muset vyrazit, ale věděla, že musí počkat. Jinak by to nemělo cenu. Šest minut do odjezdu. Nervózně zkontrolovala displej mobilu. Nic. „Aňo!“ ozvalo se konečně. Otočila se a uviděla Kristiána, jak k ní běží. „Lístek máš pro oba?“ zeptal se.  Přitakala. Popadl ji za ruku a běželi společně na nástupiště.

 Do vlaku nastoupili na poslední chvíli. Zázrakem dokonce našli místo k sezení. Cesta ubíhala rychle, povídali si. Sice se neprobudila s nejlepší náladou, teď byly ale všechny chmury pryč. Vždycky, když se s ním bavila, začala se cítit o poznání lépe. Byli nejlepší kamarádi už tak dlouho. I když jí dokázal občas pěkně naštvat, stejně mu odpustila. Vždycky a rychle.

 Den probíhal přesně tak, jak si Aňa představovala. To, co měli vyřešit, zvládli mnohem rychleji, než si původně myslela. Zbyl jim tak celý zbytek dne volný. Procházeli se městem, smáli se, fotili. Všechno bylo perfektní.
 Bylo pozdní odpoledne, slunko pomalu sláblo. Aňa a Kristián se vydali na místo, kde měli dnes přespat. Strašně se těšila, až si bude moct sednout. V autobuse rychle ukořistila místo u okýnka. Sedělo se jí tak pohodlně, že když byl čas vystoupit, nemohla se zvednout. Kristián ji chytil za ruku a prakticky ji z autobusu odtáhl. Vystoupili, ale on její ruku nepustil. Srdce se jí rozbušilo. Jako ostatně vždy, když se jí dotkl. Strávili spolu už tolik času, ale stejně na jeho dotyky pokaždé reagovala takhle. Nevěděla, jestli jí je ten pocit příjemný nebo ne. Ale nikdy se nebránila.

 Večer si pustili film. Leželi na posteli, dívali se na obrazovku televize. Kristián najednou zvedl Aninu ruku a propletl svoje prsty mezi její. Na její tváři se objevil úsměv. Vydrželi takhle prakticky do konce filmu. Když zhasla všechna světla, co v bytě byla, najednou nebyl ani jeden z nich ospalý. Povídali si o všem a o ničem. Chvíli je od sebe dělila mezera, ale skončili prakticky v objetí. Aňa si opřela hlavu o Kristiánovo rameno. Krásně voněl. Teď ale trošku jinak, než obvykle. Jednou rukou jí objal. Přitiskla se k němu ještě víc. Teď už nemluvili, ale jen tak leželi. I když byla unavená jako málokdy, nemohla usnout. Kdyby se na ni teď někdo podíval, uviděl by jí ve tváři blažený úsměv. Cítila se šťastná. Nemusela ani přemýšlet o tom, jestli Kristián spí. Věděla, že ne.

 V hlavě si přemítala, v co všechno by tahle situace mohla vyústit. Přála si, aby to nezůstalo takhle. Začal jí palcem přejíždět přes spodní ret. Celým tělem jí projel zvláštní, krásný pocit. Než se na cokoliv zmohla….usnula.

 Uplynula nějaká doba a mezi Kristiánem a Aňou bylo všechno přesně takové, jako dřív. Byli kamarádi, snad dokonce i nejlepší, bylo na nich vidět, že se mají doopravdy hodně rádi. Ale byli pouze přátelé. Byl zrovna pátek večer. Aňa byla s Kristiánem a dalšími přáteli v jedné hospodě. Popadl ji pocit, že dnes to musí vyřešit. Chtěla Kristiánovi dát alespoň jednu pusu. Podle toho člověk přeci pozná své pocity nebo ne? Jenže Kristián o ni nejevil zájem. Za celý večer si řekli maximálně pět vět. Aňa byla bezradná. Vůbec netušila, co má dělat. Vypila jedno pivo, hned potom druhé. Co se týče pití, nebyla zrovna šťastnou osobou. Stačilo jí málo a byla opilá.

 Seděla na lavici mezi Kristiánem a dalším kamarádem. Kristián právě horlivě popisoval někomu dalšímu, jaký super zápas dnes viděl. Aňa se nemohla udržet. Obrátila se k němu zády, popadla vedle sebe sedícího kamaráda a políbila ho. Kristián to zpozoroval. Začal žárlit.

 Po době se všichni zvedli s úmyslem přesunout se jinam. Aňa kráčela vedle svého kamaráda. Kristián z toho nebyl kdovíjak nadšený. Všichni se zastavili, na někoho se čekalo. Aňa se rozhodla, že půjde domů. Bylo na čase se s Kristiánem rozloučit. Přišla k němu a pevně ho objala. Vytáhl to, co se událo v hospodě. „Když ty to nechápeš,“ hlesla. „Ale chápu,“ povzdechl si, „jenže Aňo, to nejde. Budeme kamarádi.“ Podívala se na něj. Oči jí zaplnily slzy. Doufala, že nezačne brečet, ale nešlo to. Otočila se od něj. Nechtěla, aby jí takhle viděl. Přes slzy uviděla svou kamarádku. Nic jí neřekla, jen jí padla do objetí.

 Nevěděla, co bude dál. Jedno bylo jasné. S větou „Budeme kamarádi,“ se její svět změnil. Jenže jak?