Ospale si promnula oči. Bylo něco málo po šesté ráno, touhle
dobou je obvykle ještě v posteli, kde si nechává doznívat své sny. Teď ale
stála na nádraží, v rukou svírala kelímek s kávou. Naivně doufala, že
jí alespoň trochu probere. Cestování milovala, jen nechápala jediné – proč musí
vždycky odjíždět tak brzo?
Zírala na tabuli
odjezdů. Zbývalo sedm minut do odjezdu. Věděla, že za chvíli bude muset
vyrazit, ale věděla, že musí počkat. Jinak by to nemělo cenu. Šest minut do
odjezdu. Nervózně zkontrolovala displej mobilu. Nic. „Aňo!“ ozvalo se konečně. Otočila
se a uviděla Kristiána, jak k ní běží. „Lístek máš pro oba?“ zeptal se. Přitakala. Popadl ji za ruku a běželi společně
na nástupiště.
Do vlaku nastoupili
na poslední chvíli. Zázrakem dokonce našli místo k sezení. Cesta ubíhala
rychle, povídali si. Sice se neprobudila s nejlepší náladou, teď byly ale
všechny chmury pryč. Vždycky, když se s ním bavila, začala se cítit o
poznání lépe. Byli nejlepší kamarádi už tak dlouho. I když jí dokázal občas
pěkně naštvat, stejně mu odpustila. Vždycky a rychle.
Den probíhal přesně
tak, jak si Aňa představovala. To, co měli vyřešit, zvládli mnohem rychleji,
než si původně myslela. Zbyl jim tak celý zbytek dne volný. Procházeli se
městem, smáli se, fotili. Všechno bylo perfektní.
Bylo pozdní
odpoledne, slunko pomalu sláblo. Aňa a Kristián se vydali na místo, kde měli
dnes přespat. Strašně se těšila, až si bude moct sednout. V autobuse rychle
ukořistila místo u okýnka. Sedělo se jí tak pohodlně, že když byl čas
vystoupit, nemohla se zvednout. Kristián ji chytil za ruku a prakticky ji z autobusu
odtáhl. Vystoupili, ale on její ruku nepustil. Srdce se jí rozbušilo. Jako
ostatně vždy, když se jí dotkl. Strávili spolu už tolik času, ale stejně na jeho
dotyky pokaždé reagovala takhle. Nevěděla, jestli jí je ten pocit příjemný nebo
ne. Ale nikdy se nebránila.
Večer si pustili
film. Leželi na posteli, dívali se na obrazovku televize. Kristián najednou zvedl
Aninu ruku a propletl svoje prsty mezi její. Na její tváři se objevil úsměv.
Vydrželi takhle prakticky do konce filmu. Když zhasla všechna světla, co v bytě
byla, najednou nebyl ani jeden z nich ospalý. Povídali si o všem a o
ničem. Chvíli je od sebe dělila mezera, ale skončili prakticky v objetí.
Aňa si opřela hlavu o Kristiánovo rameno. Krásně voněl. Teď ale trošku jinak,
než obvykle. Jednou rukou jí objal. Přitiskla se k němu ještě víc. Teď už
nemluvili, ale jen tak leželi. I když byla unavená jako málokdy, nemohla
usnout. Kdyby se na ni teď někdo podíval, uviděl by jí ve tváři blažený úsměv.
Cítila se šťastná. Nemusela ani přemýšlet o tom, jestli Kristián spí. Věděla,
že ne.
V hlavě si
přemítala, v co všechno by tahle situace mohla vyústit. Přála si, aby to
nezůstalo takhle. Začal jí palcem přejíždět přes spodní ret. Celým tělem jí
projel zvláštní, krásný pocit. Než se na cokoliv zmohla….usnula.
Uplynula nějaká doba
a mezi Kristiánem a Aňou bylo všechno přesně takové, jako dřív. Byli kamarádi,
snad dokonce i nejlepší, bylo na nich vidět, že se mají doopravdy hodně rádi.
Ale byli pouze přátelé. Byl zrovna pátek večer. Aňa byla s Kristiánem a
dalšími přáteli v jedné hospodě. Popadl ji pocit, že dnes to musí vyřešit.
Chtěla Kristiánovi dát alespoň jednu pusu. Podle toho člověk přeci pozná své
pocity nebo ne? Jenže Kristián o ni nejevil zájem. Za celý večer si řekli
maximálně pět vět. Aňa byla bezradná. Vůbec netušila, co má dělat. Vypila jedno
pivo, hned potom druhé. Co se týče pití, nebyla zrovna šťastnou osobou. Stačilo
jí málo a byla opilá.
Seděla na lavici mezi
Kristiánem a dalším kamarádem. Kristián právě horlivě popisoval někomu dalšímu,
jaký super zápas dnes viděl. Aňa se nemohla udržet. Obrátila se k němu zády,
popadla vedle sebe sedícího kamaráda a políbila ho. Kristián to zpozoroval. Začal
žárlit.
Po době se všichni
zvedli s úmyslem přesunout se jinam. Aňa kráčela vedle svého kamaráda.
Kristián z toho nebyl kdovíjak nadšený. Všichni se zastavili, na někoho se
čekalo. Aňa se rozhodla, že půjde domů. Bylo na čase se s Kristiánem rozloučit.
Přišla k němu a pevně ho objala. Vytáhl to, co se událo v hospodě. „Když
ty to nechápeš,“ hlesla. „Ale chápu,“ povzdechl si, „jenže Aňo, to nejde.
Budeme kamarádi.“ Podívala se na něj. Oči jí zaplnily slzy. Doufala, že nezačne
brečet, ale nešlo to. Otočila se od něj. Nechtěla, aby jí takhle viděl. Přes
slzy uviděla svou kamarádku. Nic jí neřekla, jen jí padla do objetí.
Nevěděla, co bude
dál. Jedno bylo jasné. S větou „Budeme kamarádi,“ se její svět změnil.
Jenže jak?