neděle 16. září 2012

..

 Do konce hodiny zbývalo šest minut. U jakéhokoliv jiného předmětu by to považovala za chvilinku, ale u biologie se to zdálo jako hrozivá věčnost. Sledovala obrázky přeskakující na tabuli před ní. Nervózně poklepávala tužkou o hranu lavice. Její sousedku to nejspíš rušilo. Bylo jí to jedno.
 Zbývala poslední minuta. "Kudy jdeš po škole, prosím tě?"zeptala se jí Elena, sedící vedle ní. "Ehhhhhm... směrem do města. Proč?" "No, tak to nic, já jdu za tátou, tak jestli bys nešla se mnou.."hodila po ní smutný výraz. "Promiň, já tam musím být fakt rychle." "Hmm, tak to máš asi něco fakt důležitýho, no," v Elenině hlase byla slyšet, poslední dobou tak častá, neštvanost. Bohužel pro ní se zazvonilo. Karol popadla tašku, mávla nabručené Eleně a vyběhla ze třídy. Schody seběhla bleskovou rychlostí. Odemkla skříňku, přezula si boty a prohlédla si svůj odraz v zrcadle. Z pod oka setřela černé žmolky z řasenky, poupravila vlasy a usmála se na sebe. Vypadala unaveně, ostatně, kdo by po devíti hodinách ve škole nebyl, ale celkem jí to slušelo. Zaslechla, jak se po schodech řítí její spolužáci. Rychle zabouchla dvířka a vyběhla ven ze školy.

 Musela pospíchat, Elena se totiž převlékáním nikdy moc nezdržovala. Kdyby byla extrémně rychlá, zjistila by, že mají část cesty společný, ač jí Karol tvrdila něco opačného. Neustále se ohlížela. Nerada kamarádce lhala, ale pokud šlo o Elenu, nešlo často jinak. Zdálo se jí, že zahlédla její siluetu na začátku parku. Prakticky běžela, ale stále sledovala, jestli ta postava patří její kamarádce.

 Najednou neběžela. Do někoho narazila. "Ježíši, já se....," začala, ale když uviděla tvář toho, kdo jí zarazil v běhu, strnula. Poté se začala smát. Cítila, jak jí pálí oči. Pevně jí chytil kolem pasu, ona mu ovinula ruce kolem krku. Hodně se snažila, aby nezačala brečet. Podívala se mu zpříma do obličeje. "Já se na tebe tak těšila," řekla prakticky šeptem. "To jsem viděl, jak jsi za mnou běžela,"poznamenal se smíchem. Vzpomněla si na Elenu. Podívala se za sebe. Elena byla pár metrů od nich. Měřila si je pohledem, který Karol nedokázala moc dobře přečíst. "Promiň," naznačila ústy. Elena stáhla oči do tenkých škvírek a prudce zabočila. "Pořád mě nemá ráda?"naoko smutně se zeptal. "Vždyť víš, jak mě to štve..." povzdechla si.

 Pomalu se začínalo smrákat. "Já budu muset jít." "Už? To snad né. Vždyť je ještě brzo," řekl s úsměvem a chytl jí za ruku. Projela jí ta známá vlna pocitu, který se nedal slovy moc dobře popsat. Jeho dotyk byl elektrizující, příjemný jako prakticky nic na světě. "Fakt musím," řekla.Stáli blízko u sebe, musela mírně zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje. "Slib mi, že se uvidíme dřív jak za půl roku," usmála se a přejela mu rukou po tváři. "Neboj se," odpověděl. Chytil její obličej do dlaní a políbil jí.

 Než dorazila domů, přišla jí od něj zpráva. Slíbil, že na ni zítra po škole opět počká. Usmála se. Po tom, co mu odpověděla, musela napsat ještě jednu zprávu. "Elen, teď už ho budeš v mým životě trpět. Už si to všechno nenechám zničit."