Párty, kde jsou hosté v černé a vše ostatní je sněhově bílé.
Zvláštní, pomyslela si Lana. Rozhlédla se kolem sebe. Většina hostů už očividně
vypila víc alkoholu, než se slušelo. I Lana měla problém zaostřit na předměty a
osoby kolem sebe.
Sundala si boty.
Pocit, že zase stojí celými chodidly na zemi, byl ohromně ulevující.
Potřebovala si sednout, ale všechny židle byly obsazené. Opřela se o zeď a
sesunula se po ní dolů. Stáhla si šaty o kousek níž, ale v tuhle chvíli už to
stejně bylo jedno. Nikdo nijak zvlášť nevnímal. Seděla takhle, v jedné ruce
boty, v druhé ruce sklenička, snad patnáct minut. Ani si nevšimla, že si
vedle ní sedlo pár dalších lidí. Až ve chvíli, kdy si vedle ní sedla Káťa, její
kamarádka, se vrátila zpět do reality. „Vidělas ho?“ začala Káťa horlivě.
Očividně neměla vypito tolik, co Lana. Nebo možná právě mnohem víc. Těžké
posoudit. „Koho?“ opáčila Lana a usrkla ze své skleničky. „Ježíši, koho asi?
Honza tady je. S Dominikem! Pojď nás seznámit. Prosíííím,“ žadonila K. „COŽE?
Honza?“ Když vyslovila jeho jméno, cosi uvnitř ní se sevřelo. Byli kamarádi už
dlouho. Ale to je všechno. Kamarádi. „Hele Kači, já asi půjdu,“ vyhrkla.
Položila skleničku na zem, popadla boty a na svůj stav se až překvapivě rychle
zvedla.
Představa cesty domů,
kterou půjde v téhle zimě nejspíš bosa, nebyla moc lákavá, ale stále se
jevila jako lepší možnost, než zůstat a pozorovat Honzu v obležení všech
těch holek, jejichž inteligence jen lehce trumfovala delfína.
Naštvaně pospíchala chodbou
směrem k východu. Už tam skoro byla. Jenže najednou se zpoza rohu vynořil
Honza. „Snad už neodcházíš,“ pronesl smutně a chytl jí kolem pasu. Když se jí
dotkl, měla pocit, jako kdyby se jí po těle rozběhly tisíce malinkých elektronů.
„Jdu,“ odsekla. „Nechoď..“ „Proč bych neměla?“ „Proto,“ řekl a políbil jí.
Rodiče byli na zahradě a
Lana s Honzou v obýváku. To, že se jejich rodiče znali už dřív, bylo
fajn. Vyhnuli se tak tomu trapnému seznamování.
Dívali se na film. Lana
ležela schoulená na Honzovi. Najednou jí zavibroval mobil. „Kdo ti píše?“ „Kamarádka,“
odvětila. „Jasně,“ řekl kysele. „Ježíš, tak se podívej, jestli mi nevěříš.“ „Nebudu
ti prolejzat mobil!“ řekl trošku tvrději, než očekávala. „Promiň,“ hlesla. „Máš
se mi za co omlouvat? Píšeš si snad s někým jiným než s kámoškama?“
setřásl Lanu ze sebe a už skoro křičel. „Ne, nepíšu. A prosím nekřič, nechci,
aby to rodiče slyšeli,“ řekla šeptem. „Já na tebe nekřičím!“ Lana se zvedla a
odcouvala z obýváku pryč. Šel za ní. Pevně ji chytl za zápěstí. „Chápeš,
že tě mám rád? A nezasloužím si, aby sis psala s jinejma?“ Do očí se jí
draly slzy. „Ale já mám ráda jenom tebe, nemám nikoho dalšího,“ hlesla. Prudce
pustil její ruku a odešel do pokoje. Práskl dveřmi. Lana se rozbrečela.
Uplynula chvilka a Lana
opatrně vešla do Honzova pokoje. Ležel na posteli zády ke dveřím. Věděla ale,
že nespí. Obešla postel a podívala se na něj. Usmála se. Natáhl k ní ruku.
Chytla jí a lehla si vedle něj. „Promiň, prosím,“ zašeptal a políbil ji do
vlasů. Nic neřekla, jen pevně sevřela jeho ruku. „Promiň, promiň, promiň…“ Přitiskla se k němu těsněji.
Bylo pondělí a Laně se do školy moc nechtělo. Dorazila tam ale
dřív, než obvykle. Po cestě do třídy potkala Káťu. „Tak co, jak ses měla o
víkendu?“ zeptala se Lany. „Nesedneme si na chvíli?“ opáčila Lana a ukázala
směrem k lavičce.
„Tak…povídej!“ řekla
nadšeně Káťa. Lana začala vyprávět o tom, co se stalo u Honzy doma. „Ježíši
Lani, víš, že se takhle nechoval poprvé,“ řekla lehce vyčítavým tónem Káťa. „Ale
on za to nemůže. Kolikrát ti to mám říkat? On si to v tu chvíli
neuvědomuje…“ „Lano…“ „No, tak jsem ti chtěla ještě říct, že jsme se spolu
vyspali,“ vyhrkla Lana a zvedla se k odchodu. „Děláš si srandu? On se k tobě
chová takhle a ty se s ním ještě vyspíš?!“ zvýšila Káťa hlas. Všichni, co
s nimi byli v tu dobu na chodbě, se zvědavě podívali. „Příště to třeba
rozhlas rozhlasem. “ poznamenala jízlivě Lana a odešla.
Školní den ubíhal pomalu
jako snad nikdy předtím. Když už konečně zazvonilo na konec poslední hodiny,
vyběhla ze třídy mezi prvníma. Na chodbě potkala Káťu. Na její mávnutí
neodpověděla. Seběhla ke skříňkám a rychle se převlékla. Vyšla před školu a
uviděla Honzu, jak sedí na lavičce. Rozeběhla se k němu a pevně ho objala.
„Copak se děje? Všechno v pořádku, doufám…“ zajímal se. Kývla. „Lani,
ještě jednou se omlouvám za to, co se stalo. Budu se snažit tomu vyvarovat.
Promiň. Prosím.“ „Já ti to nemám za zlý,“ usmála se. Úsměv jí oplatil a lehce
ji políbil. „Miluju tě,“ řekl.
