V autobuse se posadila na jedno z posledních volných míst a hlavu si opřela o chladivé sklo okna. Na lyžák se jí nechtělo, ale nakonec se rozhodla, že pojede. Před půl rokem si prošla rozchodem, ale stále měla problém se s tím vyrovnat. Doufala, že tady přijde na jiné myšlenky. "Ahoj Nelo!" zavolala Šárka, Nely nejlepší kamarádka a posadila se na sedadlo vedle ní. Stačil jí jediný pohled a přesně věděla, nad čím Nela přemýšlí. Chtěla jí pomoct, ale už nevěděla jak.
Po necelých třech hodinách utrpení v autobuse konečně dojeli k penzionu, který se pro příštích sedm dní měl stát jejich domovem. Zrovna ve chvíli, kdy řidič autobusu chtěl zabočit na příjezdovou cestu, je z protisměru předstihl jiný autobus. "Ty vole, to je sporťák!" vyjekl někdo ze spolužáků. Sporťák, neboli sportovní gymnázium, byla škola ze stejného města a jeden z největších rivalů. Představa, že spolu budou trávit celý příští týden, vyvolala v některých studentech, ale i učitelích, touhu vraždit. Šárka byla ale potěšená. Věděla, že na této škole je mnohem větší počet kluků, než holek. A prakticky všichni vypadají víc než dobře. To by mohlo být něco pro Nelu. Třeba konečně zapomene na Filipa.
Na Nelu a Šárku zbyl dvoulůžkový pokoj. Byly nadšené, ale ve chvíli, kdy zjistily, že je až v posledním patře budovy, je radost mírně přešla. "Nechcete s tím pomoct?" ozvalo se za nimi, když své těžké tašky táhly po schodech nahoru. Nela se otočila. Toho kluka neznala, nevypadal špatně. Ale pak za ním zahlédla jeho kamaráda. Vypadal...úžasně. "Jooo, jasně," zvolala Šárka svým typicky hlasitým způsobem. "Já jsem Michal,"řekl, když bral Šárčinu tašku. Nely tašku sice popadl ten krásný kluk, ale neřekl ani slovo. Dokonce se na ni ani nepodíval. Vyslala zoufalý pohled Šárčiným směrem, ale ta vesele konverzovala s Michalem. Když se blížili k jejich pokoji, pokusila se začít hovor. "Díky, že mi neseš tašku," usmála se. Ale on se zmohl na pouhé: "Hmmm." "Takže co se týče kluků, všechno při starém," pomyslela si. Jen co se zabouchly dveře, začala Šárka nadšeně skákat na posteli s pištět. "Chce se se mnou někdy sejít. Jako on. Jako sám. Jenom my dva!" dostala ze sebe nakonec. "To je super!" odvětila Nela. Byla za kamarádku ráda, ale zároveň byla trošku smutná. Přála si, aby se tu něco stalo, aby se něco změnilo. A hned první kluk, co se jí líbil, se na ní ani nepodíval.
Hned odpoledne vyrazili všichni na svah. Přišlo rozřazení do družstev. Nela se jízda neobvykle nepovedla, ale i přesto byla poslána do jedničky. Díky bohu. Alespoň v něčem se dařilo. Být v jedničce totiž znamenalo prakticky úplnou volnost. Sjely se Šárkou zbytek svahu a postavily se do fronty na lanovku. Nelinu pozornost přitáhl rozruch na sjezdovce. Viděla několik siluet, které se dolů řítily mnohem rychleji, než ostatní. Byli to kluci ze sporťáku. Ve frontě se zařadili pouze o pár míst za Nelu a Šárku. "Šáry, neotáčej se hned... Ale nevíš, jak se jmenuje ten kluk, co stojí ve frontě vedle tvýho Michala?"vyzvídala Nela. "Tak hele! Není to můj Michal! Aspoň prozatím," zasmála se, "a ten kluk. Jmenuje se Kuba. Ale nevím to jistě." Tak Kuba... Docela fajn jméno, pomyslela si Nela.
Nela byla zrovna v polovině svahu. Tohle byla poslední jízda dne. Věděla, že na lanovce zrovna jsou kluci ze sporťáku, možná i Kuba. Chtěla se co nejvíc předvést. Jenomže najela na zledovatělý sníh. Najednou nevěděla, kde je dole a kde nahoře. Jedna z lyží se odepnula a pokračovala ve své cestě dál, dolů po svahu. Nela dopadla tváří na ledový sníh. Jenom ležela. "Pěknej pád, holka!" zavolal na ní někdo z lanovky. Ale Nela se k ničemu nezmohla. V dalších momentech za ní přijel její učitel. Pomohl jí na nohy a nějak zázračně i do penzionu.
Sice se jí během pár hodin udělalo lépe, ale na večerní lyžování se moc necítila. Když všichni odešli, lehla si na postel a začala brečet. V hlavě měla najednou tolik vzpomínek na to, co se za poslední měsíce stalo. Nechtěla to vrátit, spíš litovala, kolik času promrhala, kolik bolesti kvůli tomu všemu prožila. V pokoji bylo neúnosné horko. Zvedla se z postele a otevřela okno dokořán. Studený vzduch jí trošku probral, ale stále to nebylo ono. Neohrabaně se vyhoupla na parapet a pak už to byl jen krůček na střechu. Musela našlapovat opatrně, střecha byla mírně zkosená. Došla k místu, kde se dalo posadit. Věděla, že po tomhle výletu bude přinejlepším nachlazená, ale bylo jí to jedno. Uklouzla ji noha. Jako zázrakem se zachytila okapu, takže nespadla. Jenže pantofle, co měla na noze, sklouzla a pomalu ujížděla k okraji střechy, až nakonec spadla. Opatrně se vrátila k oknu svého pokoje, vlezla dovnitř a nazula si pořádné boty. Měla na sobě kraťasy od pyžama, svetr a kozačky. "Super model," pomyslela si. Vyšla na chodbu a doufala, že nikde nepotká někoho ze sporťáku. Třeba Kubu. Došla před penzion a začala hledat, kam její pantofle mohla spadnout. Uviděla partu kluků. Chtěla se rychle otočit a běžet zpátky dovnitř. Ale bylo pozdě. "Hele, hele, krasotinko. Je tohle tvůj střevíček?" zavolal jeden z nich. Všichni se dali do smíchu. Přišla ke skupince a popadla svou botu. "Díky," hlesla a prohlédla si jejich tváře. Byl mezi nimi i on. Když zachytil její pohled, podíval se jinam. Ucítila, jak ji v očích pálí slzy. Otočila se a běžela pryč.
Rychle vyběhla schody a vtrhla do pokoje. Přes slzy skoro neviděla na cestu. Šárce začal zvonit mobil. Volal jí Michal. To bylo na Nelu v tu chvíli moc. Znovu se vrátila k nápadu sezení na střeše. Tentokrát si dávala větší pozor. Sedla si na ledově chladnou střechu a dala se do pláče. Po chvíli ucítila něčí dlaň na svém rameni. Vzhlédla a ... byl to Jakub. "Pojď pryč tady z tý zimy," řekl a natáhl k ní ruku. Nebyla schopna slova. Zvedla se a následovala ho.
Přes jeho pokoj prošli dál. "Víš, že tahle chata má půdu?" zeptal se nadšeně. Zavrtěla hlavou. Po uzounkém schodišti se dostali na půdu. Posadil se na zem. Nela chvíli váhala, pak si sedla naproti němu. "A teď mi řekni, proč jsi celá od slz," pobídl ji s úsměvem. Nela mlčela. Natáhl se a chytl ji za ruce. Usmála se. Dlouze se nadechla a začala vyprávět. Řekla mu všechno, i věci, co se styděla říct před Šárkou. Došlo jí, že ho to může odradit. Ale taky ji muže přijmout takovou, jaká je. Když skončila, nesměle se usmála. V tom úsměvu byla čitelná omluva, beznaděj a naděje. "Už na to nemysli. Teď jsem tu já," při těchto slovech pevně sevřel její ruce. Pobídla ho, aby řekl něco o sobě. Prý je atlet, docela se mu daří. Povídal o všem. Pak jí řekl, že už ji zná delší dobu. Vždycky se mu líbila, ale styděl se. Až dneska našel odvahu. Nela byla ohromená. Jak se zrovna ona mohla líbit někomu, jako je on?
Povídali si ještě dlouho. Najednou si uvědomila, že už je nejspíš dost pozdě. "Asi už budeme muset jít, ne?" řekla a postavila se na nohy. "Můžu to brát jako první rande?" zeptal se a vzal její hlavu do dlaní. "Tohle bylo rande?" divila se. "A jak jinak tomu budeme říkat?" "Dobře, tak rande," zasmála se. Potichu se vrátili na patro, kde měli pokoje. "Uvidíme se i zítra?" zeptala se. Místo odpovědi se sklonil a políbil jí. Brala to jako souhlas. Otočila se a vběhla do pokoje. Šárka seděla na posteli. "Kdes byla?" vyhrkla, "buď ráda, že jsem nenahlásila učitelům, že tady nejsi!" Nela se svalila na postel a začala vyprávět.
Uprostřed noci Nelu probudila silná bolest na hrudi. Začala kašlat. S obtížemi vydržela do rána. Pak se vydala na pokoj učitelů. Zavolali zdravotníka. Prý to nejspíš nic nebude, ale pro jistotu by s ní někdo měl zajet dolů do města, do nemocnice. Byla vyděšená. V nemocnici se její obavy ještě zhoršily. Prý to bude nejspíš zápal plic. Rentgen, na který ji poslali, to potvrdil. Nela propukla v pláč. Bude muset být v nemocnici a Kuba si určitě najde jinou. A když ne, tak na Nelu zapomene.
Po pěti dnech byla Nela ve stavu, kdy mohla být převezena do nemocnice ve svém městě. Trpěla naštěstí nějakou lehčí formou zápalu plic, takže v nemocnici musela zůstat už jen deset dní. Šárka ji pravidelně chodila navštěvovat. Začala chodit s Michalem. A ne, o Kubovi neslyšela. Nela byla smutná, ale dávala to za vinu jen a jen sobě. V nemocnici se utápěla v myšlenkách, až se z toho těšila do školy.
První den školy probíhal mírně hekticky. Neměla doplněnou látku za spoustu dní a pár učitelů to nehodlalo tolerovat. Najednou jí chyběl klid nemocnice. Když se konečně zazvonilo na konec poslední hodiny, Šárka vyběhla rychle ze třídy. Čekal na ni Michal. Nela si povzdechla. Přála by si stejné štěstí, jako ona. Pomalu se dovlekla do šatny, převlékla se a vyšla před školu.
Na lavičce seděl někdo, kdo jí byl povědomý. Zastavila se pozorovala ho. I on si jí všiml. Zvedl se a šel k ní. Byl to Jakub. "Myslím, že už je čas na druhý rande," řekl a políbil jí.
