Karolína

 Ležela na pláži a pozorovala moře. Do uší jí hrála oblíbená hudba a bylo jí skvěle. Dalo by se říct, že byla spokojená. Nebyla šťastná, ale spokojená. Jenže v tu chvíli její zorné pole narušil on. Objekt. Roztáhl si ručník kousek od ní a lehl si. Čekala, kdy to přijde, kdy se jeho zrak stočí jejím směrem. Protáhla si ruce. A v tu chvíli to přišlo. Podíval se na ní a dlouho se neodvracel. Najednou mu bylo jedno, že vedle něj leží jeho žena. Teď očima hltal ji, mladinkou slečnu, která se něčím lišila od ostatních. Ale co to, sakra, bylo?
 Převalila se na břicho, takže ho vůbec neviděla. Jenže i tak věděla, že ji sleduje. Bylo to tak vždycky. Ať mu bylo dvacet nebo šedesát, vždycky ji pozorovali. Vždyť vypadala tak jinak. Nebyla dokonalá, sama to věděla. Jenže něco na ní způsobovalo, že zejména starším mužům přišla neodolatelná. A využívala toho. S velkou radostí. Přetočila se zpátky na záda. Sundala si brýle z očí, zahleděla se na něj a usmála se. Byl to drobounký úsměv, ale na její tváři byl tak znatelný. Jeho srdce poskočilo. ONA se usmála na NĚJ. Z jeho výrazu pochopila, co mu právě běží hlavou. Vítězoslavně se zasmála. V duchu samozřejmě. Takhle to běželo vždycky. Krásně hladce. Zvedla se, prošla kolem něj a vyšplhala se na balvan a skočila do moře. Zaplavala kousek za skálu. Během pár sekund se ozvalo další plesknutí tělo o vodu. Doplaval k ní. Neměl nijak úžasné tělo. Vlastně se jí vůbec nelíbil, prostě se jen potřebovala ujistit, že nad ním má moc. Že má moc nad jakýmkoliv "z nich", když bude chtít. Připlaval k ní a chtěl jí chytit kolem pasu. Vysmekla se mu. "Sejdeme se v devět u restaurace Fortizza," řekla a vydala se směrem k břehu.
 Přišla o patnáct minut později. Poslušně čekal. Měla na sobě temně rudé šaty a černé boty na vysokém podpatku. Vypadala dokonale a ta skutečnost, že to sama věděla to ještě znásobovala. Vydali se po promenádě. Nechala ho mluvit o sobě, to muži milují. Doopravdy ho ale neposlouchala, sledovala moře a občas souhlasně přikývla. Připadalo mu, že jí doopravdy zajímá. Dostala ho přesně do fáze, kde ho chtěla mít. "Nezajdeme ke mě? Žena šla na noční potápění. "zeptal se konečně. Ulevilo se jí. Další vyprávění o tom, jak je se svou ženou nešťastný, by už nevydržela. Přikývla. Zavedl ji do prostorného apartmá v jednom z těch dražších hotelů, co už ale dávno měli největší slávu za sebou. Upřímně, byla už v lepších pokojích, ale teď se chtěla bavit. Z nenadání ji začal líbat. V duchu se musela odpoutat od toho, jak vypadal. Když se jí to povedlo, bylo to fajn. Začal z ní sundávat šaty. Tuhle část obzvlášť zbožňovala. Ležela na posteli jen tak, ve spodním prádle, přes které stejně všechno prosvítalo. Omluvil se, že musí pro "něco" do koupelny. Nezabralo mu to ani minutu, ale když se vrátil, byla pryč. Rychle se rozeběhla hotelovou chodbou. V jedné ruce šaty, v druhé boty. Cesta k výtahu se zdála nekonečná. Zmáčkla přivolávací tlačítko. Přišlo jí to jako roky, než uslyšela cinknutí, oznamující, že výtah přijel. Ve chvíli, kdy se dveře začaly pomalu zavírat si všimla, že vyběhl z pokoje. V obličeji byl celý rudý. Jak tuhle část milovala. V lobby hotelu potkala jeho ženu. Líbezně se na ní usmála. Na nočním stolku postele nechala ležet náramek, který koupila na trhu. Jeho žena ho nemohla přehlédnout. Nebyla tu šance, že by si ho všiml on, ale ona zaručeně ano. Tuhle část milovala ze všeho nejvíc. Byla to mrcha.
 Následující den se vrátila na své místo na pláži. Její "známí" ze včerejška tam nebyli, to se dalo čekat. Rozhlédla se kolem, jestli není na blízku další Objekt. Nikde nikdo zajímavý nebyl. Usnula. Probudila se o hodinku později. Kousek od ní se povalovali tři ručníky. Rozhodně tam předtím nebyli. Podívala se směrem k moři. Kousek od břehu se bavili tři, podle jejího odhadu Francouzi. Mohlo jim být tak pětadvacet. Sice se obvykle zaměřovala na starší, ale proč pro jednou neokusit mladší maso. I tak byli oproti jejím devatenácti starší. Začali pomalu vylézat na břeh. Všichni vypadali skvěle, ale jeden z nich je převyšoval. Postavil se na jeden z kamenů, oklepal si vlasy a pak si je rukou ledabyle prohrábl. Výsledek byl dokonalejší, než čekala. Normálně se jí nestávalo, aby na někoho zírala tak dlouhou dobu, ale teď si nemohla pomoct. Fascinovalo jí na něm všechno. I to, jak mu po dokonalém těle stékaly kapičky mořské vody. "Vzpamatuj se!" zanadávala si v duchu. Nasadila svou obvyklou taktiku. Jenže on si jí nevšímal. Zvedla se a vydala se k moři. Nic. Ani se na ni nepodíval. Jeho dva kamarádi se chovali "standardně", ale on nic. Byla naštvaná a nechápala to. Na mokrém kameni se jí smekla noha a spadla. Poprvé se na ni podíval a začal se smát. Seběhlo se k ní několik mužů, chtěli jí pomoct a on si tam jen tak ležel a smál se. Naštvaně se zvedla, sbalila si věci a vydala se na hotel. Tohle se jí v životě nestalo, aby se někdo nechytl. Kde byl problém? A proč jí na tom tolik záleželo? Mohla mít několik dalších a ona si "nevybrala" nikoho. Chtěla jeho, až fanaticky.
 Poprvé, od svého pobytu na ostrově, trávila večer sama. Sešla si na večeři do hotelové restaurace. Posadila se ke stolku u okna. Rozhlédla se a .. o dva stoly dál seděl on. Zachytil její pohled a zasmál se. Neusmál se, od srdce se zasmál. Oplatila mu to kyselým výrazem. Svoje těstoviny snědla rychleji než obvykle. Zaplatila a rozhodla se vrátit zpátky do pokoje. Zastihl jí na schodech. Prý ho fascinovalo, jak byla odpoledne na pláži nemotorná, když se natáhla. A jestli by se nechtěla sejít, dneska v jedenáct večer u bazénu. Chvíli mlčela. Pak souhlasila.
 Bylo přesně jedenáct, když vyšla z pokoje. K bazénu to netrvalo ani minutu. Jenže on tam nebyl. Většinou čekali ONI na NI, ale pro jednou se rozhodla udělat výjimku. Čekala pět minut, deset. Pak ztratila nervy a rozhodla se odejít. Když v tom uslyšela smích. Šel z jednoho z balkonů. Podívala se tím směrem. Stál tam, v ruce sklenku vína a smál se. Chtělo se jí brečet. Rozeběhla se do pokoje. Vyběhla z výtahu a pak se jako na povel zastavila. Opíral se o rám dveří a na rtech měl zase ten debilní úsměv. "Jen jsem chtěl vědět, jestli se slečna taky jednou napálí. Sleduju tě už několik dní. Sakra, ty seš strašně zvláštní. Popravdě sis mě dostala na první pohled," řekl. "Víš, možná jsem se dřív choval jako ty. Testoval jsem, kam až můžu zajít. Může to znít šíleně, ale asi bych se k tobě hodil. Ne, nic neříkej, pojď to zkusit. Jen na dobu, než odtud odjedeme. Pak se uvidí." Vzal její tváře do dlaní a políbil ji. A najednou tohle bylo jiné. Nemusela si odmýšlet to, jak vypadá. Teď se cítila tak.. dokonale. "Vím toho o tobě tolik, vím, co posloucháš na pláži za písničky, dokonce jsem tě viděl ve spodním prádle. Jenom nevím jedno... jak se sakra jmenuješ?" zasmál se. "Karolína," hlesla. "Já jsem Christian, kdyby tě to zajímalo."
 Teď, o osm let později, leží Karolína Montand na té samé pláži, pozoruje moře. Jenže neposlouchá hudbu, poslouchá slova svého manžela, Christiana. Teď není spokojená. Je šťastná.

Elizabeth

Elis prostě Elis, tak se mi říkalo a taková jsem i byla. Byla jsem možná obyčejná možná neobyčejná dívka z malého města, ale do velkého města jsem jezdila do školy. Byla jsem šťastná, že jsem mohla opustit malé město, protože od té doby, co jsem chodila na střední jsem z něho viděla většinou jen nádraží. Nevadilo mi to, brala jsem to tak, že mi tím život dával jakousi příležitost začít jinak, vystoupit z té pomyslené krabičky, ve které jsem byla v malém městě uvězněna.

Na střední jsem začala úplně znova, nikoho jsem tam neznala, to mě ze začátku trochu děsilo, ale pak, když jsem ty lidi poznala a mohla jsem být konečně sama sebou. Byl to skvělý pocit. Pak jsem se ale blíže seznámila s jedním klukem z mého bývalého města. Ani nevím jaké okolnosti nás tehdy blíže svedly dohromady, ale stalo se.

Nebyl to zrovna kluk, se kterým by dívka jako já chodila, je jedno jakým způsobem, ale prostě byste mě odsoudili. Bylo to ale krásné. Když jsme byli spolu nebylo tu nic jiného. Začaly se ale postupně projevovat nevýhody toho, že jsme každý odjinud. Nemohli jsme se vídat tak často. Vlastně jsme se viděli velmi zřídka. Měl sice auto, ale i přesto měl tolik jiné práce. Žárlila jsem na ni, ale s tím se nedalo nic dělat. Věděla jsem to, ale i tak mě vždy mrzelo, když jsem šla na místo, kde jsme se měli sejít a přišla mi smska, že to nestihne. Vídali jsme se většinou jen jednou do měsíce, ale i tak jsem se vždy velmi těšila na nadcházející schůzku. Byla jsem najednou plná energie, šťastná. Ovšem jen do té doby než jsem zjistila, že zase nepříjde. Bylo mi to velmi líto, ale bylo to tak.

Na druhou stranu jsem tak brala, brala jsem to jako velmi volný vztah, nevím jak to bral on, ale já jsem si říkala, že jsme sice spolu, ale spolu vlastně nejsme, takže nebude vadit, když budu koukat po jiných chlapcích. Ze začátku jsem z toho byla v rozpacích a neuměla jsem na něj zapomenout, postupně jsem ale ztrácela zábrany. Podle mě musel počítat s tím, že to tak brát budu, když ho nevidím celé prázdniny.

Byla jsem z celého toho složitého vztahu velmi zničená, byla jsem psychicky vyčerpaná, ale neměla jsem to komu říct. Stále jsem si v nové škole nenašla nikoho, komu bych se mohla takhle svěřovat. Když najednou úplnou náhodou mi na icq napsala spolužačka. V normálním životě jsem se s ní moc nebavila, neměli jsme moc společného nebo jsme si to aspoň mysleli. Po několika dnech psaní jsme ale přišli na to, že máme obě problémy. Problémy s kluky. Každá trochu jiné, ale obě jsme z toho byly tak trochu zoufalé. To nás paradoxně sblížilo. Začaly jsme spolu trávit čas i normálně a bavili jsme se o všem možném, ale hlavně jsem se jí mohla začít svěřovat se svými problémy. Najednou jsem se cítila volněji, když jsem se mohla svěřit někomu, kdo mi rozuměl. Pomáhaly jsme si a byly jsme rádi, že máme jedna druhou, že si rozumíme a můžeme mluvit narovinu, protože nás ta druhá pochopí.

S ním jsem to ještě nedořešila, stále čekám na další schůzku, ale miluji ho, skutečně ho miluji. Znáte ten pocit, když víte, že s ním byste si dokázali představit být v bílém. Jsem šťastná. Zoufalá, ale šťastná. Mám kluka, kterého miluji a kamarádku, se kterou si rozumím. Co víc si středoškolačka může přát?!

Týna

 Která holka by to někdy nezažila, idylické přátelství. Kamarádka, které člověk řekne všechno, se kterou dokáže propsat hodiny na ICQ, se kterou se dokáže smát naprostým blbostem a se kterou jdou řešit všechny problémy.
 Všechno začalo idylicky. Týna si vždycky přála kamarádku, jakou jí najednou byla Andy.Obě sportovaly, byly vtipné a upřímně, byly krásné. Chodily na sportovní základní školu a chystaly se společně i na sportovní gymnázium. Všechno vycházelo přesně tak, jak si přály. "Poslední" prázdniny prožily spolu v klidu, jenže nástupem na novou školu se všechno začalo pomalu, ale nenávratně měnit.
 Už v prvních dnech si začala všímat, že Andy není tak dokonalá, jak se z počátku zdálo. Jenže jí to bylo jedno. Přece to byla její nejlepší kamarádka a tak jí musela tolerovat všechny přešlapy. Jenže ty se začínaly pomalu kupit. Když byla Týna mladší, často se těšívala do školy. Domov byl zahalen oparem hádek, starší bratr se odstěhoval. Naopak ve škole to bylo fajn. Dokonce i učení bylo zábava. Jenže pak přišla ta zatracená střední. Týna se s rodiči přestěhovala, atmosféra doma se uvolnila a konečně si k sobě s bratrem našli cestu. Najednou bylo doma všechno fajn. Ne tak ve škole. Andy se změnila. Najednou všechno, co se dělo v Týnině životě shazovala, snižovala tomu hodnotu. Vždyť to byl život jen nějaké Týny, která nedosahovala jejích hodnot. Najednou se Týna těšila domů, víc než kam jinam. Za mamkou, se kterou se dokázala odreagovat a za tátou, se kterým se sice popichovali, ale nikdy ta slova nemysleli vážně.
 Přátelství s Andy se pomalu stávalo minulostí a Týnu to mrzelo. Ve škole byla prakticky sama. Sice tam byla spousta dalších studentů. ale ona byla svým způsobem osamělá. Jenže jednu přestávku si opět sama seděla na chodbě, když se ozvalo: "Nedáš si gumovýho medvídka?" Byla to jedna její spolužačka a se širokým úsměvem jí nabízela sáček. Tahle holka byl někdo, s kým občas prohodíte pár slov, ale nijak víc se neznáte. Tohle gesto by většina lidí přešla, s díky by si vzala bonbon a dál by to neřešili. Jenže tady to bylo jinak. Spolužačka si přisedla a vyptávala se Týny, co se s ní děje. A pak, pak najednou změnila téma. Bavily se takzvaně o ničem. Přesně to teď potřebovala. Ještě ten den večer, když se dostala k internetu, na ni čekala zpráva na ICQ, právě od té dívky s gumovými medvídky. Ptala se, jestli by se jí nechtělo někdy zajít do města. Jen tak se projít, pokecat. Během pár dní spolu strávily spoustu času. A trvalo to i v dalších týdnech, později měsících. Ze strany Andy přišlo ještě pár pokusů o to Týnu potopit. Jenže ta už se díky kamarádce nedala.
 U některých lidí si z počátku ani nevšimnete, že jsou čímsi jako pozemskými anděly. Sice nemají křídla, ale o to jsou mocnější.

Laura

   Ahoj jsem Laura. Miluju výpravy do cizích měst, ale ne jen tak kvůli památkám. Ráda vyrážím večer ven. Ven do dobrých nočních klubů a barů. Mám štěstí, jsem krásná a vím to o sobě, je to nesporná výhoda, jako když startujete z lepší pozice, máte to, co soupeř ne.
   Moje večery začínají podobně. Okolo půlnoci vyrážím z hotelu ven, kde už bývá zábava v plném proudu. Jdu do klubu. Sebevědomě jdu přímo k baru. Upoutám pozornost. Vždy se najde někdo, kdo mi chce objednat nějaký dobrý drink. Ráda si s nimi hraju, je to prostě sport. Jdeme tancovat. Začínáme tancem, ale dřív nebo později, pokud jsem s úlovkem spokojena, se líbáme v rytmu hudby. Vypadáme zajímavě, zajisté, že strhneme pozornost. Já vždy strhnu pozornost. Tohle nebývá každodenním zvykem. Pokud jsem i nadále spokojena, vypaříme se.
   Ano je to sport, je to zvrhlé, odsouzeníhodné. Sex na jednu noc. Bez závazku. Bez očekávání toho, že vám zavolá. Nejde o nic, je to hra. Nebo alespoň byla do jednoho mého výletu.
   Byla jsem opět v cizím městě, opět jsem byla na lovu. Zaujmula jsem své místo u baru. Přišel ke mě velmi krásný muž. Něco z něj vyzařovalo. Pozval mě na pití, bylo to jako obvykle. Ale přece, bylo v tom něco zvláštního. Přišlo mi, že on si hraje se mnou. To jsem nechtěla připusit. To já tu určuji pravidla.
   On, aniž by něco vyjímečně odlišného podnikal, mi připomínal mě. On byl taky na lovu. On si taky chtěl jenom hrát.On lovil mě, došlo mi po chvíli. Byla jsem na rozpacích, měla jsem se mu poddat, nebo z toho vycouvat. On poznal, že jsem na rozpacích, poznal, že já se chovám jinak než ty kočičky, co se nechají sbalit na stříbrný náramek. Přistoupil na společnou hru.
   Bylo to něco neuvěřitelného, krásný zážitek, tanec jsme skoro vynechali, a po nějaké době jsme se přesunuli z klubu. Vždy jsem určovala místo já, ale teď mě on zavolal taxi a řidiči nadiktoval adresu jednoho hotelu. Byl tam známý, což ve mě vyvolalo rozporuplné reakce. Šli jsme na pokoj, objednal láhev vína. Pili jsme a já cítila, že mě má. On mě ulovil. Ne já jeho. Byla jsem zdrcená, ale chtěla jsem tu hru dohrát až dokonce, byla jsem zvědavá. Dál jsme pili a pomalu se přesouvali k obrovské posteli, bylo to úžasné.
   Ráno jsem se probudila v téže posteli, to bylo taky poprvé, většinou ještě v noci mizím. Zdálo se, že odešel, ale po chvíli mě zvuk tekoucí vody v koupelně vyvedl z omylu. Byla jsem stále ulovená, cítila jsem se pokořená, ale cosi ve mě mělo ještě trochu jiný pocit. To mě děsilo. Zamilovala jsem se do někoho, kdo mě ulovil mým způsobem, kdo je stejný jako já.
   Vzali jsme se. Teď jsme spolu už pátým rokem. Do barů už chodíme jen spolu. I zpětně mi ale přijde tak paradoxní, že jsem se vrátila ulovená z vlastního lovu.

Lola

 Holka se špatnou pověstí. Kurva. Ta, co jde s každým. Říkají jí Lolita. Přitom se jmenuje Lola a doplácí na jedinou věc. Její tatínek je ze Španělska, takže Lola vypadá poněkud exoticky. A to kluky láká. Hned první den, když Lola Dominguez vstoupila do třídy, bylo okamžitě rozhodnuto. Kamarádku si tu najde jen těžko, ale nápadníků bude mít nespočet.
 Lola byla z počátku stydlivá. Trošku se styděla za to, jak mluví česky. Jenže právě to, jak do řeči občas zapletla španělské slovíčko, to bylo tak roztomilé. Najednou se však začala měnit. Došlo jí, že tady je jiná jak ve Španělsku. Vzhledem odlišná. Výjimečná. Spousta chlapců s ní chtěla chodit, jenže ona měla zásadu. Vztah nechtěla za žádnou cenu. Představa, že nebude mít svou volnost, že bude muset být oddaná jedné osobě.. Ta představa Lole připadala tak svazující. A hlavně jí bavilo, když mohla každý den jít ven s jiným klukem a nezávazně si užít. Dokonce milovala, když se on doprošoval dalšího setkání a ona ho ignorovala a tím zraňovala. Během krátké doby přešla od nevinného chození na procházky a letmých polibků dál. Mnohem dál. Málo kdy se stalo, že by Lola viděla přijít rodiče před půlnocí a tak toho začala využívat. Lola nikdy nepila, pouze opíjela svůj doprovod. Když byl tak akorát mimo, zavedla ho k sobě domů. Opíjela je z prostého důvodu. Aby měli ráno kocovinu a hlavně, aby si jen matně pamatovali na minulou noc. Lola si každou noc užívala na maximum. Milovala to. Milovala sex na jednu noc. Jenže se to vědělo. Po škole se pomalu rozkřiklo, jak se Lola chová. Od té doby se jí neřeklo jinak, než Lolita. Vypadala jako anděl a chovala se ... jako kurva. Věděla to a užívala si.
 Jenže kromě nezávazných známostí měla ještě jednu vášeň. Atletiku. Přesněji skok vysoký. K tréninku se vrátila až po delší době v Česku a na výsledcích to bylo znát. Musela na sobě začít tvrdě pracovat. Lola byla po vážném zranění kolene, takže olympiáda v Londýně byla nereálná. I díky věku. V sedmnácti se olympiáda vyhrává těžko. Ale za čtyři roky v Riu... Tam už by ráda slyšela španělskou hymnu. A pak tu byla jedna věc, kromě snu o olympiádě, která Lole zpříjemňovala tréninky. Kousek vedle, v sektoru skoku do dálky trénovala skupinka kluků. Lolu zajímal jen jeden. Vítek. Zajímal jí ale tak  nějak jinak, než obvykle. Často se přistihla, jak na něj prostě jen tak civí. "Hele, Lolita. Zase na tebe čumí, Víťo," ozval se smích, "asi tě chce jako další oběť." Lola předstírala, že přeslechla. Jenže uvnitř pocítila jakousi bolest. Tenhle pocit neznala. Omyla si obličej vodou a vrátila se k tréninku.
 Dny ubíhaly dál a stejně s tím možnosti volného bytu. Lola je nevyužila. Od onoho tréninku se něco změnilo. Nechtěla před Vítkem působit jako kurva. A také si všimla jedné věci. Dřív ona civěla na něj. Najednou zpozorovala i jeho pohledy. Neuvěřitelně jí to těšilo. Jednou po tréninku si na ni počkal. Byla překvapená, když ho uviděla čekat na lavičce před stadionem. Nenechal jí říct ani slovo, hned spustil. "Víš Lolo, slyšel jsem o tobě hodně věcí a nebylo to zrovna nic hezkýho. Ale už když jsem tě poprvé uviděl, bylo mi jasný, že jsi .. jiná. Něco mě k tobě strašně táhne. Jenže můj táta dostal práci na Floridě. Stěhujeme se. Věříš na osud? Já jo. Jestli jsi v mým osudu, najdeme se." Naklonil se k ní a políbil jí. Takovouhle pusu nikdy nezažila. Bylo to něco neskutečně krásného. Beze slova odešel.
 Vítek odjel. Ubíhaly dny, měsíce. Nikde o něm nebyla ani zmínka. Pomalu se začala vracet k původnímu stylu života. Uběhly i roky, Lola dokončila střední, začala studovat psychologii a stále trénovala na olympiádu.  Limit splnila celkem hravě. Pak to konečně přišlo. Společně se zbytkem španělských atletů se vydala do Ria. Olympiáda měla být krásná a také byla, až na ubytování. Díky organizační chybě skončila půlka týmu na druhé straně olympijské vesničky.
 Pro Lolu to byla vlastně výhra. Nebyla nikým rozptylována a mohla se soustředit jenom na sebe. A pak přišla chvíle velkého finále. Lola byla ve svých jednadvaceti letech jednou z hlavních favoritek a očekávání také naplnila. V závodě zůstala už pouze ona a závodnice z Ruska. 210 centimetrů. Lola shodila. Její soupeřka také. Oběma zbýval poslední pokus. Rozhlédla se kolem sebe. Celý stadion upíral zrak jejím směrem. Zhluboka se nadechla a rozeběhla se. Kroky jí perfektně vycházely. Odrazila se. Do skoku dala všechno. Najednou už byla na žíněnce. Laťka nespadla! Začala se radovat. Jenže vyhráno ještě neměla. Posadila se na tartanovou plochu. Její soupeřka se rozeběhla se stejnou jistotou. Lola musela zavřít oči. Laťka se otřásla. A spadla. Lola se konečně podívala. Najednou se jí do očí dostaly slzy. Začala plakat štěstím, křičela. Z publika k ní doletěla španělská vlajka. Popadla jí a rozeběhla se. Vždy toužila po kolečku vítězů na olympiádě. Ta noc, jako kdyby neměla konec. Slavila. Jenže už neslavila tak, jako dřív. Dospěla. Už neměla chuť pokořovat svoje hranice, nechtěla spát s další spoustou mužů. Teď vyhrála olympiádu. Brala to jako milník v životě.
 Vracela se pomalu na svůj pokoj. Nemohla najít klíče. Jak typické. A to měla jen čtyři kapsy. "Tohle je asi tvoje," ozvalo se a ona se za tím hlasem otočila. "Ježiš. Co tady děláš, Adame?"upřímně se svého bratra lekla. "Nic, nic,"zasmál se. Někdy jí trošku děsil. Otevřela do pokoje. Zase zapomněla zhasnout světlo. Litovala člověka, co tu bude platit elektriku. Na balkoně někdo seděl. Chtěla začít křičet, když v tom se otočil. "Celou dobu mám pokoj vedle tebe a ty si mě nevšimneš," zasmál se, "tak jsem šel osudu trošku naproti."  "Panebože  Vítku!" rozeběhla se a skočila mu do náručí.