středa 31. srpna 2011

Karolína

 Ležela na pláži a pozorovala moře. Do uší jí hrála oblíbená hudba a bylo jí skvěle. Dalo by se říct, že byla spokojená. Nebyla šťastná, ale spokojená. Jenže v tu chvíli její zorné pole narušil on. Objekt. Roztáhl si ručník kousek od ní a lehl si. Čekala, kdy to přijde, kdy se jeho zrak stočí jejím směrem. Protáhla si ruce. A v tu chvíli to přišlo. Podíval se na ní a dlouho se neodvracel. Najednou mu bylo jedno, že vedle něj leží jeho žena. Teď očima hltal ji, mladinkou slečnu, která se něčím lišila od ostatních. Ale co to, sakra, bylo?
 Převalila se na břicho, takže ho vůbec neviděla. Jenže i tak věděla, že ji sleduje. Bylo to tak vždycky. Ať mu bylo dvacet nebo šedesát, vždycky ji pozorovali. Vždyť vypadala tak jinak. Nebyla dokonalá, sama to věděla. Jenže něco na ní způsobovalo, že zejména starším mužům přišla neodolatelná. A využívala toho. S velkou radostí. Přetočila se zpátky na záda. Sundala si brýle z očí, zahleděla se na něj a usmála se. Byl to drobounký úsměv, ale na její tváři byl tak znatelný. Jeho srdce poskočilo. ONA se usmála na NĚJ. Z jeho výrazu pochopila, co mu právě běží hlavou. Vítězoslavně se zasmála. V duchu samozřejmě. Takhle to běželo vždycky. Krásně hladce. Zvedla se, prošla kolem něj a vyšplhala se na balvan a skočila do moře. Zaplavala kousek za skálu. Během pár sekund se ozvalo další plesknutí tělo o vodu. Doplaval k ní. Neměl nijak úžasné tělo. Vlastně se jí vůbec nelíbil, prostě se jen potřebovala ujistit, že nad ním má moc. Že má moc nad jakýmkoliv "z nich", když bude chtít. Připlaval k ní a chtěl jí chytit kolem pasu. Vysmekla se mu. "Sejdeme se v devět u restaurace Fortizza," řekla a vydala se směrem k břehu.
 Přišla o patnáct minut později. Poslušně čekal. Měla na sobě temně rudé šaty a černé boty na vysokém podpatku. Vypadala dokonale a ta skutečnost, že to sama věděla to ještě znásobovala. Vydali se po promenádě. Nechala ho mluvit o sobě, to muži milují. Doopravdy ho ale neposlouchala, sledovala moře a občas souhlasně přikývla. Připadalo mu, že jí doopravdy zajímá. Dostala ho přesně do fáze, kde ho chtěla mít. "Nezajdeme ke mě? Žena šla na noční potápění. "zeptal se konečně. Ulevilo se jí. Další vyprávění o tom, jak je se svou ženou nešťastný, by už nevydržela. Přikývla. Zavedl ji do prostorného apartmá v jednom z těch dražších hotelů, co už ale dávno měli největší slávu za sebou. Upřímně, byla už v lepších pokojích, ale teď se chtěla bavit. Z nenadání ji začal líbat. V duchu se musela odpoutat od toho, jak vypadal. Když se jí to povedlo, bylo to fajn. Začal z ní sundávat šaty. Tuhle část obzvlášť zbožňovala. Ležela na posteli jen tak, ve spodním prádle, přes které stejně všechno prosvítalo. Omluvil se, že musí pro "něco" do koupelny. Nezabralo mu to ani minutu, ale když se vrátil, byla pryč. Rychle se rozeběhla hotelovou chodbou. V jedné ruce šaty, v druhé boty. Cesta k výtahu se zdála nekonečná. Zmáčkla přivolávací tlačítko. Přišlo jí to jako roky, než uslyšela cinknutí, oznamující, že výtah přijel. Ve chvíli, kdy se dveře začaly pomalu zavírat si všimla, že vyběhl z pokoje. V obličeji byl celý rudý. Jak tuhle část milovala. V lobby hotelu potkala jeho ženu. Líbezně se na ní usmála. Na nočním stolku postele nechala ležet náramek, který koupila na trhu. Jeho žena ho nemohla přehlédnout. Nebyla tu šance, že by si ho všiml on, ale ona zaručeně ano. Tuhle část milovala ze všeho nejvíc. Byla to mrcha.
 Následující den se vrátila na své místo na pláži. Její "známí" ze včerejška tam nebyli, to se dalo čekat. Rozhlédla se kolem, jestli není na blízku další Objekt. Nikde nikdo zajímavý nebyl. Usnula. Probudila se o hodinku později. Kousek od ní se povalovali tři ručníky. Rozhodně tam předtím nebyli. Podívala se směrem k moři. Kousek od břehu se bavili tři, podle jejího odhadu Francouzi. Mohlo jim být tak pětadvacet. Sice se obvykle zaměřovala na starší, ale proč pro jednou neokusit mladší maso. I tak byli oproti jejím devatenácti starší. Začali pomalu vylézat na břeh. Všichni vypadali skvěle, ale jeden z nich je převyšoval. Postavil se na jeden z kamenů, oklepal si vlasy a pak si je rukou ledabyle prohrábl. Výsledek byl dokonalejší, než čekala. Normálně se jí nestávalo, aby na někoho zírala tak dlouhou dobu, ale teď si nemohla pomoct. Fascinovalo jí na něm všechno. I to, jak mu po dokonalém těle stékaly kapičky mořské vody. "Vzpamatuj se!" zanadávala si v duchu. Nasadila svou obvyklou taktiku. Jenže on si jí nevšímal. Zvedla se a vydala se k moři. Nic. Ani se na ni nepodíval. Jeho dva kamarádi se chovali "standardně", ale on nic. Byla naštvaná a nechápala to. Na mokrém kameni se jí smekla noha a spadla. Poprvé se na ni podíval a začal se smát. Seběhlo se k ní několik mužů, chtěli jí pomoct a on si tam jen tak ležel a smál se. Naštvaně se zvedla, sbalila si věci a vydala se na hotel. Tohle se jí v životě nestalo, aby se někdo nechytl. Kde byl problém? A proč jí na tom tolik záleželo? Mohla mít několik dalších a ona si "nevybrala" nikoho. Chtěla jeho, až fanaticky.
 Poprvé, od svého pobytu na ostrově, trávila večer sama. Sešla si na večeři do hotelové restaurace. Posadila se ke stolku u okna. Rozhlédla se a .. o dva stoly dál seděl on. Zachytil její pohled a zasmál se. Neusmál se, od srdce se zasmál. Oplatila mu to kyselým výrazem. Svoje těstoviny snědla rychleji než obvykle. Zaplatila a rozhodla se vrátit zpátky do pokoje. Zastihl jí na schodech. Prý ho fascinovalo, jak byla odpoledne na pláži nemotorná, když se natáhla. A jestli by se nechtěla sejít, dneska v jedenáct večer u bazénu. Chvíli mlčela. Pak souhlasila.
 Bylo přesně jedenáct, když vyšla z pokoje. K bazénu to netrvalo ani minutu. Jenže on tam nebyl. Většinou čekali ONI na NI, ale pro jednou se rozhodla udělat výjimku. Čekala pět minut, deset. Pak ztratila nervy a rozhodla se odejít. Když v tom uslyšela smích. Šel z jednoho z balkonů. Podívala se tím směrem. Stál tam, v ruce sklenku vína a smál se. Chtělo se jí brečet. Rozeběhla se do pokoje. Vyběhla z výtahu a pak se jako na povel zastavila. Opíral se o rám dveří a na rtech měl zase ten debilní úsměv. "Jen jsem chtěl vědět, jestli se slečna taky jednou napálí. Sleduju tě už několik dní. Sakra, ty seš strašně zvláštní. Popravdě sis mě dostala na první pohled," řekl. "Víš, možná jsem se dřív choval jako ty. Testoval jsem, kam až můžu zajít. Může to znít šíleně, ale asi bych se k tobě hodil. Ne, nic neříkej, pojď to zkusit. Jen na dobu, než odtud odjedeme. Pak se uvidí." Vzal její tváře do dlaní a políbil ji. A najednou tohle bylo jiné. Nemusela si odmýšlet to, jak vypadá. Teď se cítila tak.. dokonale. "Vím toho o tobě tolik, vím, co posloucháš na pláži za písničky, dokonce jsem tě viděl ve spodním prádle. Jenom nevím jedno... jak se sakra jmenuješ?" zasmál se. "Karolína," hlesla. "Já jsem Christian, kdyby tě to zajímalo."
 Teď, o osm let později, leží Karolína Montand na té samé pláži, pozoruje moře. Jenže neposlouchá hudbu, poslouchá slova svého manžela, Christiana. Teď není spokojená. Je šťastná.

středa 24. srpna 2011

Elizabeth

Elis prostě Elis, tak se mi říkalo a taková jsem i byla. Byla jsem možná obyčejná možná neobyčejná dívka z malého města, ale do velkého města jsem jezdila do školy. Byla jsem šťastná, že jsem mohla opustit malé město, protože od té doby, co jsem chodila na střední jsem z něho viděla většinou jen nádraží. Nevadilo mi to, brala jsem to tak, že mi tím život dával jakousi příležitost začít jinak, vystoupit z té pomyslené krabičky, ve které jsem byla v malém městě uvězněna.

Na střední jsem začala úplně znova, nikoho jsem tam neznala, to mě ze začátku trochu děsilo, ale pak, když jsem ty lidi poznala a mohla jsem být konečně sama sebou. Byl to skvělý pocit. Pak jsem se ale blíže seznámila s jedním klukem z mého bývalého města. Ani nevím jaké okolnosti nás tehdy blíže svedly dohromady, ale stalo se.

Nebyl to zrovna kluk, se kterým by dívka jako já chodila, je jedno jakým způsobem, ale prostě byste mě odsoudili. Bylo to ale krásné. Když jsme byli spolu nebylo tu nic jiného. Začaly se ale postupně projevovat nevýhody toho, že jsme každý odjinud. Nemohli jsme se vídat tak často. Vlastně jsme se viděli velmi zřídka. Měl sice auto, ale i přesto měl tolik jiné práce. Žárlila jsem na ni, ale s tím se nedalo nic dělat. Věděla jsem to, ale i tak mě vždy mrzelo, když jsem šla na místo, kde jsme se měli sejít a přišla mi smska, že to nestihne. Vídali jsme se většinou jen jednou do měsíce, ale i tak jsem se vždy velmi těšila na nadcházející schůzku. Byla jsem najednou plná energie, šťastná. Ovšem jen do té doby než jsem zjistila, že zase nepříjde. Bylo mi to velmi líto, ale bylo to tak.

Na druhou stranu jsem tak brala, brala jsem to jako velmi volný vztah, nevím jak to bral on, ale já jsem si říkala, že jsme sice spolu, ale spolu vlastně nejsme, takže nebude vadit, když budu koukat po jiných chlapcích. Ze začátku jsem z toho byla v rozpacích a neuměla jsem na něj zapomenout, postupně jsem ale ztrácela zábrany. Podle mě musel počítat s tím, že to tak brát budu, když ho nevidím celé prázdniny.

Byla jsem z celého toho složitého vztahu velmi zničená, byla jsem psychicky vyčerpaná, ale neměla jsem to komu říct. Stále jsem si v nové škole nenašla nikoho, komu bych se mohla takhle svěřovat. Když najednou úplnou náhodou mi na icq napsala spolužačka. V normálním životě jsem se s ní moc nebavila, neměli jsme moc společného nebo jsme si to aspoň mysleli. Po několika dnech psaní jsme ale přišli na to, že máme obě problémy. Problémy s kluky. Každá trochu jiné, ale obě jsme z toho byly tak trochu zoufalé. To nás paradoxně sblížilo. Začaly jsme spolu trávit čas i normálně a bavili jsme se o všem možném, ale hlavně jsem se jí mohla začít svěřovat se svými problémy. Najednou jsem se cítila volněji, když jsem se mohla svěřit někomu, kdo mi rozuměl. Pomáhaly jsme si a byly jsme rádi, že máme jedna druhou, že si rozumíme a můžeme mluvit narovinu, protože nás ta druhá pochopí.

S ním jsem to ještě nedořešila, stále čekám na další schůzku, ale miluji ho, skutečně ho miluji. Znáte ten pocit, když víte, že s ním byste si dokázali představit být v bílém. Jsem šťastná. Zoufalá, ale šťastná. Mám kluka, kterého miluji a kamarádku, se kterou si rozumím. Co víc si středoškolačka může přát?!

středa 17. srpna 2011

Týna

 Která holka by to někdy nezažila, idylické přátelství. Kamarádka, které člověk řekne všechno, se kterou dokáže propsat hodiny na ICQ, se kterou se dokáže smát naprostým blbostem a se kterou jdou řešit všechny problémy.
 Všechno začalo idylicky. Týna si vždycky přála kamarádku, jakou jí najednou byla Andy.Obě sportovaly, byly vtipné a upřímně, byly krásné. Chodily na sportovní základní školu a chystaly se společně i na sportovní gymnázium. Všechno vycházelo přesně tak, jak si přály. "Poslední" prázdniny prožily spolu v klidu, jenže nástupem na novou školu se všechno začalo pomalu, ale nenávratně měnit.
 Už v prvních dnech si začala všímat, že Andy není tak dokonalá, jak se z počátku zdálo. Jenže jí to bylo jedno. Přece to byla její nejlepší kamarádka a tak jí musela tolerovat všechny přešlapy. Jenže ty se začínaly pomalu kupit. Když byla Týna mladší, často se těšívala do školy. Domov byl zahalen oparem hádek, starší bratr se odstěhoval. Naopak ve škole to bylo fajn. Dokonce i učení bylo zábava. Jenže pak přišla ta zatracená střední. Týna se s rodiči přestěhovala, atmosféra doma se uvolnila a konečně si k sobě s bratrem našli cestu. Najednou bylo doma všechno fajn. Ne tak ve škole. Andy se změnila. Najednou všechno, co se dělo v Týnině životě shazovala, snižovala tomu hodnotu. Vždyť to byl život jen nějaké Týny, která nedosahovala jejích hodnot. Najednou se Týna těšila domů, víc než kam jinam. Za mamkou, se kterou se dokázala odreagovat a za tátou, se kterým se sice popichovali, ale nikdy ta slova nemysleli vážně.
 Přátelství s Andy se pomalu stávalo minulostí a Týnu to mrzelo. Ve škole byla prakticky sama. Sice tam byla spousta dalších studentů. ale ona byla svým způsobem osamělá. Jenže jednu přestávku si opět sama seděla na chodbě, když se ozvalo: "Nedáš si gumovýho medvídka?" Byla to jedna její spolužačka a se širokým úsměvem jí nabízela sáček. Tahle holka byl někdo, s kým občas prohodíte pár slov, ale nijak víc se neznáte. Tohle gesto by většina lidí přešla, s díky by si vzala bonbon a dál by to neřešili. Jenže tady to bylo jinak. Spolužačka si přisedla a vyptávala se Týny, co se s ní děje. A pak, pak najednou změnila téma. Bavily se takzvaně o ničem. Přesně to teď potřebovala. Ještě ten den večer, když se dostala k internetu, na ni čekala zpráva na ICQ, právě od té dívky s gumovými medvídky. Ptala se, jestli by se jí nechtělo někdy zajít do města. Jen tak se projít, pokecat. Během pár dní spolu strávily spoustu času. A trvalo to i v dalších týdnech, později měsících. Ze strany Andy přišlo ještě pár pokusů o to Týnu potopit. Jenže ta už se díky kamarádce nedala.
 U některých lidí si z počátku ani nevšimnete, že jsou čímsi jako pozemskými anděly. Sice nemají křídla, ale o to jsou mocnější.

sobota 6. srpna 2011

Laura

   Ahoj jsem Laura. Miluju výpravy do cizích měst, ale ne jen tak kvůli památkám. Ráda vyrážím večer ven. Ven do dobrých nočních klubů a barů. Mám štěstí, jsem krásná a vím to o sobě, je to nesporná výhoda, jako když startujete z lepší pozice, máte to, co soupeř ne.
   Moje večery začínají podobně. Okolo půlnoci vyrážím z hotelu ven, kde už bývá zábava v plném proudu. Jdu do klubu. Sebevědomě jdu přímo k baru. Upoutám pozornost. Vždy se najde někdo, kdo mi chce objednat nějaký dobrý drink. Ráda si s nimi hraju, je to prostě sport. Jdeme tancovat. Začínáme tancem, ale dřív nebo později, pokud jsem s úlovkem spokojena, se líbáme v rytmu hudby. Vypadáme zajímavě, zajisté, že strhneme pozornost. Já vždy strhnu pozornost. Tohle nebývá každodenním zvykem. Pokud jsem i nadále spokojena, vypaříme se.
   Ano je to sport, je to zvrhlé, odsouzeníhodné. Sex na jednu noc. Bez závazku. Bez očekávání toho, že vám zavolá. Nejde o nic, je to hra. Nebo alespoň byla do jednoho mého výletu.
   Byla jsem opět v cizím městě, opět jsem byla na lovu. Zaujmula jsem své místo u baru. Přišel ke mě velmi krásný muž. Něco z něj vyzařovalo. Pozval mě na pití, bylo to jako obvykle. Ale přece, bylo v tom něco zvláštního. Přišlo mi, že on si hraje se mnou. To jsem nechtěla připusit. To já tu určuji pravidla.
   On, aniž by něco vyjímečně odlišného podnikal, mi připomínal mě. On byl taky na lovu. On si taky chtěl jenom hrát.On lovil mě, došlo mi po chvíli. Byla jsem na rozpacích, měla jsem se mu poddat, nebo z toho vycouvat. On poznal, že jsem na rozpacích, poznal, že já se chovám jinak než ty kočičky, co se nechají sbalit na stříbrný náramek. Přistoupil na společnou hru.
   Bylo to něco neuvěřitelného, krásný zážitek, tanec jsme skoro vynechali, a po nějaké době jsme se přesunuli z klubu. Vždy jsem určovala místo já, ale teď mě on zavolal taxi a řidiči nadiktoval adresu jednoho hotelu. Byl tam známý, což ve mě vyvolalo rozporuplné reakce. Šli jsme na pokoj, objednal láhev vína. Pili jsme a já cítila, že mě má. On mě ulovil. Ne já jeho. Byla jsem zdrcená, ale chtěla jsem tu hru dohrát až dokonce, byla jsem zvědavá. Dál jsme pili a pomalu se přesouvali k obrovské posteli, bylo to úžasné.
   Ráno jsem se probudila v téže posteli, to bylo taky poprvé, většinou ještě v noci mizím. Zdálo se, že odešel, ale po chvíli mě zvuk tekoucí vody v koupelně vyvedl z omylu. Byla jsem stále ulovená, cítila jsem se pokořená, ale cosi ve mě mělo ještě trochu jiný pocit. To mě děsilo. Zamilovala jsem se do někoho, kdo mě ulovil mým způsobem, kdo je stejný jako já.
   Vzali jsme se. Teď jsme spolu už pátým rokem. Do barů už chodíme jen spolu. I zpětně mi ale přijde tak paradoxní, že jsem se vrátila ulovená z vlastního lovu.

úterý 2. srpna 2011

Lola

 Holka se špatnou pověstí. Kurva. Ta, co jde s každým. Říkají jí Lolita. Přitom se jmenuje Lola a doplácí na jedinou věc. Její tatínek je ze Španělska, takže Lola vypadá poněkud exoticky. A to kluky láká. Hned první den, když Lola Dominguez vstoupila do třídy, bylo okamžitě rozhodnuto. Kamarádku si tu najde jen těžko, ale nápadníků bude mít nespočet.
 Lola byla z počátku stydlivá. Trošku se styděla za to, jak mluví česky. Jenže právě to, jak do řeči občas zapletla španělské slovíčko, to bylo tak roztomilé. Najednou se však začala měnit. Došlo jí, že tady je jiná jak ve Španělsku. Vzhledem odlišná. Výjimečná. Spousta chlapců s ní chtěla chodit, jenže ona měla zásadu. Vztah nechtěla za žádnou cenu. Představa, že nebude mít svou volnost, že bude muset být oddaná jedné osobě.. Ta představa Lole připadala tak svazující. A hlavně jí bavilo, když mohla každý den jít ven s jiným klukem a nezávazně si užít. Dokonce milovala, když se on doprošoval dalšího setkání a ona ho ignorovala a tím zraňovala. Během krátké doby přešla od nevinného chození na procházky a letmých polibků dál. Mnohem dál. Málo kdy se stalo, že by Lola viděla přijít rodiče před půlnocí a tak toho začala využívat. Lola nikdy nepila, pouze opíjela svůj doprovod. Když byl tak akorát mimo, zavedla ho k sobě domů. Opíjela je z prostého důvodu. Aby měli ráno kocovinu a hlavně, aby si jen matně pamatovali na minulou noc. Lola si každou noc užívala na maximum. Milovala to. Milovala sex na jednu noc. Jenže se to vědělo. Po škole se pomalu rozkřiklo, jak se Lola chová. Od té doby se jí neřeklo jinak, než Lolita. Vypadala jako anděl a chovala se ... jako kurva. Věděla to a užívala si.
 Jenže kromě nezávazných známostí měla ještě jednu vášeň. Atletiku. Přesněji skok vysoký. K tréninku se vrátila až po delší době v Česku a na výsledcích to bylo znát. Musela na sobě začít tvrdě pracovat. Lola byla po vážném zranění kolene, takže olympiáda v Londýně byla nereálná. I díky věku. V sedmnácti se olympiáda vyhrává těžko. Ale za čtyři roky v Riu... Tam už by ráda slyšela španělskou hymnu. A pak tu byla jedna věc, kromě snu o olympiádě, která Lole zpříjemňovala tréninky. Kousek vedle, v sektoru skoku do dálky trénovala skupinka kluků. Lolu zajímal jen jeden. Vítek. Zajímal jí ale tak  nějak jinak, než obvykle. Často se přistihla, jak na něj prostě jen tak civí. "Hele, Lolita. Zase na tebe čumí, Víťo," ozval se smích, "asi tě chce jako další oběť." Lola předstírala, že přeslechla. Jenže uvnitř pocítila jakousi bolest. Tenhle pocit neznala. Omyla si obličej vodou a vrátila se k tréninku.
 Dny ubíhaly dál a stejně s tím možnosti volného bytu. Lola je nevyužila. Od onoho tréninku se něco změnilo. Nechtěla před Vítkem působit jako kurva. A také si všimla jedné věci. Dřív ona civěla na něj. Najednou zpozorovala i jeho pohledy. Neuvěřitelně jí to těšilo. Jednou po tréninku si na ni počkal. Byla překvapená, když ho uviděla čekat na lavičce před stadionem. Nenechal jí říct ani slovo, hned spustil. "Víš Lolo, slyšel jsem o tobě hodně věcí a nebylo to zrovna nic hezkýho. Ale už když jsem tě poprvé uviděl, bylo mi jasný, že jsi .. jiná. Něco mě k tobě strašně táhne. Jenže můj táta dostal práci na Floridě. Stěhujeme se. Věříš na osud? Já jo. Jestli jsi v mým osudu, najdeme se." Naklonil se k ní a políbil jí. Takovouhle pusu nikdy nezažila. Bylo to něco neskutečně krásného. Beze slova odešel.
 Vítek odjel. Ubíhaly dny, měsíce. Nikde o něm nebyla ani zmínka. Pomalu se začala vracet k původnímu stylu života. Uběhly i roky, Lola dokončila střední, začala studovat psychologii a stále trénovala na olympiádu.  Limit splnila celkem hravě. Pak to konečně přišlo. Společně se zbytkem španělských atletů se vydala do Ria. Olympiáda měla být krásná a také byla, až na ubytování. Díky organizační chybě skončila půlka týmu na druhé straně olympijské vesničky.
 Pro Lolu to byla vlastně výhra. Nebyla nikým rozptylována a mohla se soustředit jenom na sebe. A pak přišla chvíle velkého finále. Lola byla ve svých jednadvaceti letech jednou z hlavních favoritek a očekávání také naplnila. V závodě zůstala už pouze ona a závodnice z Ruska. 210 centimetrů. Lola shodila. Její soupeřka také. Oběma zbýval poslední pokus. Rozhlédla se kolem sebe. Celý stadion upíral zrak jejím směrem. Zhluboka se nadechla a rozeběhla se. Kroky jí perfektně vycházely. Odrazila se. Do skoku dala všechno. Najednou už byla na žíněnce. Laťka nespadla! Začala se radovat. Jenže vyhráno ještě neměla. Posadila se na tartanovou plochu. Její soupeřka se rozeběhla se stejnou jistotou. Lola musela zavřít oči. Laťka se otřásla. A spadla. Lola se konečně podívala. Najednou se jí do očí dostaly slzy. Začala plakat štěstím, křičela. Z publika k ní doletěla španělská vlajka. Popadla jí a rozeběhla se. Vždy toužila po kolečku vítězů na olympiádě. Ta noc, jako kdyby neměla konec. Slavila. Jenže už neslavila tak, jako dřív. Dospěla. Už neměla chuť pokořovat svoje hranice, nechtěla spát s další spoustou mužů. Teď vyhrála olympiádu. Brala to jako milník v životě.
 Vracela se pomalu na svůj pokoj. Nemohla najít klíče. Jak typické. A to měla jen čtyři kapsy. "Tohle je asi tvoje," ozvalo se a ona se za tím hlasem otočila. "Ježiš. Co tady děláš, Adame?"upřímně se svého bratra lekla. "Nic, nic,"zasmál se. Někdy jí trošku děsil. Otevřela do pokoje. Zase zapomněla zhasnout světlo. Litovala člověka, co tu bude platit elektriku. Na balkoně někdo seděl. Chtěla začít křičet, když v tom se otočil. "Celou dobu mám pokoj vedle tebe a ty si mě nevšimneš," zasmál se, "tak jsem šel osudu trošku naproti."  "Panebože  Vítku!" rozeběhla se a skočila mu do náručí.

čtvrtek 28. července 2011

Mia

"And now, representing Canada, please welcome... Mia Thorton!" Mia se rozhlédla. Vancouver 2010. Domácí olympiáda. V sedmnácti letech, ve skvělé formě to byla neskutečná příležitost. Po krátkém programu byla Mia druhá. Obrovský úspěch, co nikdo nečekal. A teď mohla vyhrát zlato. Největší favoritka upadla a Mia byla poslední na řadě. Zastavila se v úvodní póze. Ozvaly se první tóny skladby. A Mia jela, jako nikdy v životě. Závěrečná póza. Hudba utichla. Diváci jakoby úžasem nemohli ze začátku tleskat. Pak jakoby nemohli utichnout. Seděla s trenérem na pohovce a čekali na body od rozhodčích. Nemohla se dívat. Čekala až na závěrečný součet. A najednou to tam bylo. Kanada má zlato! Mia má zlato! Pak přišlo několik zmatených okamžiků. Najednou byla na stupních vítězů. Zlatá medaile se houpala na šňůrce. Kanadská vlajka stoupala za zvuku hymny výš a výš.
 Mia otevřela oči. Tuhle vzpomínku milovala. Přesně naproti posteli měla vystaveny všechny svoje trofeje. Na nejčestnějším místě i medaili z Vancouveru. Zlatou.Krasobruslení je její život. Spíše byl. Rok po vítězství na olympiádě přišla nehoda. Mia se z ní zotavovala do teď. Už přes měsíc měla nakázáno jen ležet v posteli. Nic nedělat. Alespoň nemusela být v nemocnici.
Ten den, kdy měla nehodu, se s ní rozešel přítel. Chtěla si něco udělat. Tak moc ho milovala a on to nedokázal ocenit. Chtěla si něco udělat. Běžela po hlavní ulici a najednou si uvědomila, jaká to je hloupost. Otočila se a chtěla jít domů. Viděla jen světla. Pak až nemocnici.
 Stephen. Tak se jmenoval. Upřímně ho nenáviděla. Popravdě ho pořád milovala. Chtěla ho nenávidět, ale nedokázala to. Ležela v posteli a zírala na svoje trofeje. Tolik toho dokázala. Musela se uzdravit a vyhrát další olympiádu. Prostě musela. Kvůli rodičům, trenérovi. Všem. A chtěla být aspoň z poloviny tak dobrá, jako její brácha. Hrál v NHL, reprezentoval Kanadu. On byl hokejista, ona jen krasobruslařka. Musela se mu vyrovnat. Najednou zavadila pohledem o nástěnku. Byla plná fotek. Na spoustě z nich byl i Stephen. Nesnášela to, jak dokonale vypadal, jak se dokázal krásně usmívat. Nesnášela jeho super oblečení, jeho tak dokonale vypadající tělo. Nesnášela to, jak ho díky tomu všemu milovala. Propadla v hysterický pláč. Dokázala probrečet několik hodin. Pak usnula.
 Uběhlo pár týdnů a Mia začal pomalu rehabilitovat. Doktoři nevěděli, jak rychle to půjde, ale prý si neměla dávat přehnané naděje. Jenže Mia, když se do něčeho pustí, tak jen úplně naplno. Začala se zotavovat překvapivě rychle. Táhla jí vidina další olympiády, na kterou musela trénovat. Plus její trenér, speciálně na rehabilitace, byl tak neodolatelný. Na Stephena pomalu zapomínala. Neměla čas na něj myslet. Martin, její trenér, se jí začal zamlouvat čím dál víc. Když se dotýkal její nohy, aby pomohl při cvičení, byla v sedmém nebi. Jenže... To se přece neslušelo, mít něco s trenérem. Ale kolik mu tak mohlo být? Pětadvacet? Víc ne. Takhle přemýšlela na jedné z rehabilitací. Všiml si, že je duchem mimo. A pak se zeptal. Prý jestli by někdy někam nezašla. Zašla! A ráda. Chůze už tolik problémů nepůsobila.
 Doma rodičům namluvila, že si dnes rehabilitace protáhne. Martin jí pak sveze, jezdit pro ni nemusejí. Ten den rehabilitace vynechali úplně. Šli do parku a povídali si. Několik hodin. Tenhle rituál se opakoval každý týden. Vždy jednu rehabilitaci vynechali a šli si povídat. Kupodivu to mělo větší účinek než pravidelné rehabilitace dřív. Když spolu šli po sedmé, odvážila se a políbila ho. Normálně by to nechala na něm, ale nešlo to vydržet. Byl tak... všechno na něm bylo tak perfektní. Jejich vztah se odvíjel.. skvěle. Její rehabilitace probíhala stejně tak.
 O několik měsíců později se vrátila na led. Ten den, kdy si poprvé obouvala brusle tam s ní Martin byl. Držel jí za ruku celou dobu. Byla mu tak vděčná, tolik ho milovala. Tohle by Stephen neudělal.
 Trénovala hodně tvrdě. A najednou tu byla olympiáda. Seděla v letadle do Soči vedle bratra. Jejich vztah se v mnohém zlepšil. Díky Martinovi, ten mohl za všechno dobré v Miině životě.
 Stála před dvířky na led, byla v nejvýhodnější pozici. Věřila si. Všichni jí věřili. Políbila Martina. "And now, representing Canada, please welcome..Mia Thorton!" ozvalo se. Mia vyjela na led. Pro svou jízdu si vybrala nezvyklou hudbu. Lose Yourself od Eminema. Trénovala tak tvrdě, aby věděla, že chybovat nebude. A taky se tak stalo. Od porotců dostala nejvyšší známky. Vyhrála. Když s medailí na krku poslouchala hymnu, rozplakala se. Byla tak šťastná. Pohlédla za mantinel a usmála se na Martina. Poté se obrátila zpět k vlajce. Zaostřila mezi diváky. Nemohla uvěřit svým očím.
 Byl to on. Stephen.

pondělí 25. července 2011

Alexandra

   Jmenuji se Alexandra a je mi úplně jedno, co to znamená, já se mužů zastávat nebudu, natožpak abych je chránila! Já prostě nemám s muži dobrou zkušenost, rozhodla jsem se, že mi je líp bez nich.
   Začalo to v mých pěti letech, chtěla jsem bratříčka, místo toho jsem přišla o otce. Prostě se jednoho dne sbalil a odešel. Ten den mi zůstane v paměti nesmazatelně vryt. Od té doby jsem žila sama s matkou a ona si už nikdy nebyla schopna vytvořit vztah s mužem, ani se mnou. Mě to ani nevadilo, dávala mi spoustu volnosti, kterému dítěti by se to nelíbilo, mohla jsem být venku jak dlouho jsem chtěla, s kým jsem chtěla, ale já jsem byla většinou sama.
   To už mi ale bylo patnáct, já se úspěšně vyhýbala, po vzoru své matky, veškerým vztahům. Neměla jsem přátele ani přítele. Myslela jsem si, že jsem šťastná. Asi jsem i byla, ale jen do určité chvíle, do chvíle, kdy jsem v mém parku potkala kluka. Zasedl mi moji lavičku, to se stalo vůbec poprvé, co mi někdo sedl na moji lavičku, a já jsem ho taktně, vlastně jsem spíše zvýšila hlas, upozornila, že tady sedávám . Zvedl svůj pohled z hladiny kolem protékající řeky a otočil se na mě. Byl zvláštní, tak obyčejný, ale takového kluka jsem ještě neviděla. Měl oči tmavé jako ta řeka, vlasy krátké, možná trochu zanedbané, ale krásné. Podíval se mi upřeně do očí a po chvíli, co mě hypnotizoval svým pohledem otevřel pusu: "Slečno, moc se vám omlouvám, ale myslím si, že lavička je dost velká...". Nechápala jsem svoje reakce, normálně bych se rozkřikla, asi bych i začala do něj strkat, ale teď ne. Teď jsem jen němě obešla lavičku a sedla si na druhý konec.
   Takhle jsme se potkávali a pak setkávali v parku asi měsíc, možná dva, když se mě zeptal jestli bych s ním nechtěla chodit. Matku jsem nezajímala, takže tady by problém nebyl, ale já jsem měla ze vztahů strach. Ale souhlasila jsem. Políbil mě. Byl to můj první polibek v životě a já jsem svoje zvláštní pocity identifikovala jako štěstí. Byl to divný, nezvyklý pocit, ale krásný.
   Takhle krásně divně jsem se cítila ještě nějakou dobu, asi dva měsíce. Nikoho jsem nezajímala, takže náš vztah byl tajný aniž bychom ho tajili. Jednou jsem se ale šla projít do jiného parku, když ho vidím. Neusmívám se, takže jsem se neusmála, ale byla jsem šťastná, že ho vidím, chtěla jsem jít k němu, ale pak. Pak jsem  uviděla, jak si sedá na lavičku. Lavička není prázdná, člověk by čekal, že si sedne na kraj, ale né, on si sedá blíže k té osobě. Objímá jí, ona mu pokládá hlavu na rameno! Pak se k němu otočí a políbí ho. To padla moje teorie o sestře, takhle se totiž nelíbal ani se mnou. V tu chvíli jsem zažila další zvláštní pocit, takový jsem ještě neměla, nelíbil se mi, vehnal mi slzy do očí. Nevím, co to bylo za pocit, já pocity nemám, nevyznám se v nich, ale zařekla jsem se, že ho už nikdy nechci zažít.
   Do toho parku jsem už nikdy nepřišla, nikdy jsem si už nesedla na naši lavičku ani jsem se s ním už nikdy neviděla, hledal mě, ale já se mu vyhýbala. Vyhýbala jsem se mu i dalším mužů, už nikdy jsem žádnému muži nedovolila hrát si s mými city.
   V osmnácti jsem se odstěhovala od matky, vystudovala řadu vysokých škol, učení mi šlo, nebyla jsem ničím rozptylovaná. Jsem úspěšná manažerka velké mezinárodní společnosti. Žádný muž už nezlomí mé city. Nemám city.

neděle 24. července 2011

Linda

 Linda. Jméno znamenající krásná. A přesně taková Linda byla. Bylo jí zrovna sedmnáct a žila se svým tátou v Praze. Jejího tátu jí záviděl kde kdo. Před nedávnem se vrátil z Anglie a nyní hrál za jeden z neznámějších českých fotbalových klubů. Linda svého tátu zbožňovala. Byly pouze dvě věci, co jí na životě s ním vadily. Často se on, ale i Linda stávali terčem bulváru, ale to se dalo vydržet. Druhá věc byla, že když se Linda narodila, bylo jejímu tatínkovi pouze devatenáct. Měsíc po narození se Lindina máma sebrala a odjela do Austrálie. Prý tam někde na pláži má bar, kdo ví. Linda jí to nikdy neodpustila a ani neměla chuť svou matku někdy poznat. Jenže problém byl v tom, že Lindin tatínek měl strach, aby se jí nestalo něco podobného. Aby neotěhotněla takhle mladá. Takže i když Linda chodila prakticky na všechny domácí zápasy svého táty, kde se objevovali i chlapci, kteří nebyli o tolik starší jak Linda, od jejího táty měli všichni zákaz se na ni byť jen podívat. Byla to tátova holčička. Jeho úkolem bylo ji ochraňovat.
 Měla všechno, na co si vzpomněla. Kromě lásky. Kamarádky ze školy jí záviděly slavného tátu. Ona jim záviděla jejich kluky, ale nikdy to nikomu neřekla. Nechtěla, aby kvůli ní měl táta starosti. Dělal kvůli ní tolik. Ona se mu za to odvděčovala dokonalým chováním. Zatímco kamarádky trávily čas se svými kluky, Linda chodila hrát golf. Tu hru hrála od svých čtyř let. Zatímco její táta byl úspěšným fotbalistou, ona pomalu začínala být známá ve světe golfu. Na hřišti byla skoro každý den. A byla tam i to krásné, červencové ráno.
 Lindě se ten den dařilo, jamky odehrávala poměrně rychle, takže brzy dohnala hráče před ní. Jak bylo v golfu slušností, počkala, až odehraje jamku on. Otočil se na ní. Nemohla uvěřit vlastním očím, že to je on. Matěj! Linda ho znala dlouho. Když byla v Čechách, chodili spolu hrát golf. Byla do něj zamilovaná, jenže mu to nikdy neřekla. Vídali se vždy jen o prázdninách. Jako bonus k tomu pak odjel do Ameriky. Neviděli se skoro dva roky. Její city k němu vybledly. Alespoň to si myslela. Jenže najednou to bylo všechno zpátky. Pozdravili se a vypadalo to, že Lindu rád vidí. Kdyby tak věděl, jak ráda vidí ona jeho. Do konce hřiště zbývalo už jen pár jamek. Došli ho společně. Vypadalo to přesně jako dřív. Zase se dokázali bavit o všem. Byla ráda, že má tátu celý den mimo Prahu a domů se může vrátit až večer. Jenže když se člověk baví, čas utíká tak nějak rychleji. Lindě přišla zpráva. Měla přijít rychle domů. Z té zprávy dostala strach. Co když se něco stalo? Matěj se nabídl, že jí hodí domů. Ještě, než došli k autu, chytl Lindu za ruku, přitáhl ji k sobě a políbil jí. Linda měla spoustu jednorázových zkušeností s klukem, ale teď.. Teď to bylo jiné. Lepší. Přála si, aby tahle chvíle trvala napořád. Jenže to nešlo. Musela domů.
 Už od dveří slyšela, že dnes nestráví večer doma pouze ve dvou. Přišla do obýváku, pozdravila se s tátou a objala ho. Paní, co seděla na křesle celou scénku upřeně pozorovala. To, co přišlo potom, byla ta nejneočekávanější věc. Ta "paní" byla Lindina máma. Tvrdila, že chce být své dceři na blízku. Po sedmnácti letech. Dokonce chtěla, aby se k ní Linda nastěhovala. I kdyby chtěla, neudělala by to. Kvůli tátovi ne. Vychoval ji, staral se o ni jak nejlépe uměl. Díky němu měla dětství, jako spousta vrstevníků ne. A ona si jen tak přijde, nevysvětlí, proč odešla a chce si k sobě Lindu nastěhovat? Všechny tyhle věci své matce s křikem vyčetla a utekla k sobě do pokoje.
 Během následujících týdnů se situace začala uklidňovat. Jenže Linda měla tajemství. Tajila před svým tátou, že má kluka. Cítila se kvůli tomu strašně, ale co měla dělat? Bylo jasné, že by dostala zákaz. A kdo ví, co by chtěl udělat jemu. Další věc byla, že začala vídat mámu. Nebyla zas tak hrozná. Akorát to nebyla pravá máma. Neuměla se tak chovat. Linda jí svěřila tajemství o Matějovi. Později ale měla výčitky, že to neví důležitější z rodičů. Táta. Šla domů s odhodláním mu to povědět. Bylo nezvyklé, že byl doma ve tři hodiny odpoledne. Pozdravila, ale neodpověděl. Našla ho v kuchyni, jak sedí u stolu a čte noviny. Podíval se na svou dceru se zvláštním výrazem v očích. Nahlédla mu přes rameno. Lindu zamrazilo. Byl to jeden z těch bulvárů, kde obvykle býval její táta. Teď tam byla ona. A Matěj. Chtěla mu to vysvětlit, ale zachoval se tak, jak by od něj nečekala. Vždycky býval spíš výbušný. Teď se beze slova zvedl a odešel.
 Dny ubíhaly a Linda žila v tiché domácnosti. Do Matěje byla zamilovaná každou chvílí víc, jenže mít dobrý vztah s tátou byla pro Lindu jedna z nejdůležitějších věcí na světě. S Matějem se rozešla. Ještě ten den večer přišla na návštěvu máma. Přinesla s sebou "dárek". Vzhledem k tomu, že Lindě bude za pár dní osmnáct, by stačilo, aby podepsala prohlášení. Jen tak jedním podpisem by řekla, že nechce žít se svým tátou. "Promiň, ty nikdy nebudeš moje máma. Sice jsi mě porodila, ale nic víc. On mi dal všechno. A já se kvůli němu rozešla s Matějem. O tom to je, něco v životě obětovat kvůli druhým. Ty jsi neobětovala nic. Nechala si nás tu a odjela si surfovat do Austrálie. Bylo fajn s tebou na chvíli být. Ale teď chci jedinou věc. Mít fajn život s mým tátou," dokončila Linda svou řeč a odešla do pokoje. Asi po dvaceti minutách k ní přišel táta. Objal jí. "Lindo, ani nevíš, jakou radost mi udělalo to, co jsi řekla. Tak tady máš něco na oplátku," řekl a odvedl Lindu do vstupní haly. Stál tam Matěj. "Už ti je dost na to, abych ti zakazoval kluky."
 Hodně lidí se Lindy ptá, jestli jí v životě nechybí maminka. Jenže kdyby Lindina máma neodešla, její život by teď vypadal jinak. Kdo ví, jestli by měla ty dva super chlapy, které jí kde kdo závidí.

čtvrtek 21. července 2011

Sofie

Ano jmenuji se Sofie, Sofie z řeckého slova moudrost. Možná proto jsem se vždycky chovala racionálně, byla jsem chytrá, úspěšná. Rodiče byli ze mě nadšeni, měla jsem pár přátel, obecně jsem byla vnímaná jako inteligentní a byla jsem šťastná. To mi bylo patnáct. Každý život ale obsahuje nějaký významný zvrat, okamžik, kdy se zachováte iracionálně, jen podle svého srdce. 
Ten můj nastal s přechodem na střední školu. Se střední to nemělo až zas moc co dělat, byli tam fajn lidi, dostala jsem se na gymnázium, takže byli i inteligentní. Cítila jsem se tam dobře, ale o to teď nejde. V této době, totiž na podzim mého prvního ročníku, jsem se hlouběji seznámila s jedním mužem. Ano píšu mužem a ne klukem. Můj vztah byl velmi tajný, čekala jsem, že by mě a hlavně jeho všichni odsoudili za to, že jsme si vybrali nevhodného partnera. Proč lidem tolik záleží na věku? Dobře mě bylo patnáct, na jaře jsem měla slavit šestnáctiny a jemu, jemu bylo kolem pětadvaceti. Možná mě odsoudíte i vy, ale to mi je jedno.
Já ho měla moc ráda dlouho, ale byla to spíše jen platonická láska, nenapadlo by mě s Dominikem chodit. Ale měli jsme podobné zájmy, vídali jsme se a jednou, jednou když jsme šli spolu se najednou naše ruce setkaly. Bylo to zvláštní, velmi, cítila jsem, že on mě taky miluje.
Takhle jsme se vídali častěji, naše ruce se dotýkali, chodili jsme v obětí, ale nemluvili jsme. Když to jsme jednou šli do čajovny. Byla to malá čajovna, skoro nikdo tam nebyl a my si sedli tak aby na nás nebylo vidět. Abychom nemuseli mluvit nahlas, sedl si vedle mě a postupně jsme se přibližovali. Najednou jsem měla hlavu na jeho rameni. Bylo to úžasné, jen jsme seděli, pili čaj. Pak jsme se šli projít. Byla zima. Skončili jsme na parkovišti, kde parkoval. Tehdy, v jeho autě, mě poprvé políbil. Bylo to úžasné, magické.
Následovalo období, kdy jsme střídavě byli spolu a střídavě, střídavě se snažil se mnou přestat chodit, kvůli lidem, ne kvůli sobě, on mě miloval. Vždy když jsme se ale setkali, jiskřilo to mezi námi jako na prskavce. Najednou bylo jaro, květen. Já měla narozeniny. Bylo mi šestnáct.
Den po mých narozeninách jsme se setkali. Setkali jsme se a, a poprvé jsme zašli velmi daleko, tak daleko. Od té doby jsem věděla, že se jen tak nerozejdeme. Milovala jsem ho, on miloval mě. Bylo to úžasné, i když to nebylo typické chození, neviděla jsem ho totiž moc často. Kvůli lidem.
Takhle to mezi námi pokračovalo několik let. Až jsem dodělala gymnázium, potom sociologii na vysoké škole. Potom jsem se definitivně odstěhovala, odstěhovala jsem se do města, kde jsem se cítila velmi anonymně.
Odstěhovala jsem se do Prahy a on se přestěhoval se mnou. Po dalších dvou letech jsme se vzali, všechny jsme tím šokovali. Teď žijeme v bytě v Praze a já právě čekám druhé dítě. Jsme šťastní, malá Ema už začíná mluvit a malý Tomášek bude určitě po tátovi.

Anita

Anitě bylo před pár dny třicet. Kdybyste jí před čtrnácti lety řekli, že bude mít sice skvělou kariéru, ale skončí bez manžela, bez dětí, tak by vám nevěřila. Od dětství snila o tom, jak bude žít v domě na okraji města, mít dvě děti, psa.
 Vždyť je jí teprve třicet, času má dost, řekne si spousta lidí. Anita věděla, že svoji šanci už promrhala. Možná by se teď mohla mít mnohem líp, kdyby se dokázala odpoutat od minulosti. Jenže to byla právě věc, co neuměla. Vydržela celé hodiny dumat nad tím, jak by to dopadlo, kdyby se tehdy zachovala jinak.
 Tehdy jí bylo šestnáct, bylo léto a ona byla šťastná. To štěstí bylo však jen na povrchu, nechtěla dávat najevo, co se děje uvnitř její hlavy. V tu dobu chodila s Tomášem, klukem, co znala ze školy. Vždycky si přála potkat někoho, jako byl on. Byl všechno, co si holka přeje. Choval se k ní hezky, uměl ji rozesmát, dalo se s ním povídat a, i když to zní povrchně, byla ráda, že vypadal hezky. V den, kdy spolu začali chodit, si připadala jako nejšťastnější holka na světě. V tu chvíli štěstí nemusela předstírat, doopravdy byla šťastná. Vydrželo jí to asi týden.
 Najednou, přesně v dobu, kdy byla na vrcholu blaha, se jí do života vrátil Michal. Ten kluk provázel její život už několikátým rokem. Začalo to jako dětská láska na základce, později se to trochu zvrtlo v posedlost. Z její strany. Později spolu dokonce chodili, byl to skoro rok. Za ten rok si Anita zažila tolik chvilek absolutního štěstí, které ale musela zaplatit jednou takovou dávkou probrečených nocí. Někdy i dní. Jenže s ním to nešlo skončit. Táhlo jí k němu něco víc, než pouhá poblázněnost. Většina kamarádek to nechápala. To, co mezi nimi bylo, skončilo rychleji, než by kdo čekal. Během pouhých pěti minut. Přes zprávy na Facebooku. Neřekli si jediné slovo několik měsíců. A právě v tu dobu začal její vztah s Tomášem. Jenže pak se ten Michal vrátil.
 Anita pochopila, jak to bude dál. Tušila, že opět začne kolotoč. Kolotoč jménem Michal. Nedokázali se k sobě chovat jako kamarádi, ale zároveň si neuměli vyjasnit, jak to mezi nimi doopravdy je. Oproti minulosti tu byl jeden bonus. Tomáš. Musela se rozhodnout, věděla, že oddalováním bude nejvíc ubližovat sama sobě. A bude štvát kamarádku, se kterou to donekonečna řešila. Vymyslela, podle ní geniální, plán. Plán, ve kterém se musela setkat s Michalem a, aby toho nebylo moc, musela ho políbit, to je jediná věc na světě, která vždycky napoví, jestli to s daným člověkem má doopravdy smyl.. Do té doby si jen psali zprávy. Už ty zprávy Anitě pořádně zamotaly hlavu. Co teprve to setkání. Styděla se za skutečnost, že vědomě podvede Tomáše.
 S Michalem se setkala v parku. Díky bohu to byl park, kam moc lidí nechodí. Seděli na lavičce a povídali si. O naprostých hloupostech, jako vždycky. To tak zbožňovala. S jiným člověkem by ji taková konverzace omrzela do deseti minut, ale s ním to bylo jinak. Ostatně s ním bylo všechno jinak. On byl jediný na světě, komu dokázala tak lehce odpustit všechny chyby. Najednou, uprostřed její úvahy o andělech, ji Michal chytil a políbil. Stačila jedna pusa a věděla to. Věděla, že je to doopravdy, že si jen nenamlouvala nějaké city k němu. Byli spolu ještě hodinu, pak Anitě přišla zpráva. Psal jí Tomáš. Prý se s ní chce vidět. Dostala strach, že ví, co právě provedla. Okamžitě se začala uklidňovat, byla hloupost, aby to věděl. Dozvědět se to neměl jak. Rozloučila se s Michalem, ale nechtělo se jí. Na místo, kde se obvykle schází s Tomášem to neměla daleko. Už tam čekal, ale nevypadal rozlobeně. Právě naopak. Řekl, že by ji chtěl poděkovat za to, že s ním je. Choval se k ní strašně hezky.Ještě před hodinou by byla schopná se s ním rozejít. Najednou zas byla na rozpacích. Pak si dala předsevzetí. Na týden to zkusí s oběma. Pak se musí definitivně rozhodnout.
 Týden se proměnil ve čtyři měsíce. Blížily se její narozeniny. To byl asi dvacátý termín, do kterého se měla rozhodnout. Oficiálně chodila s Tomášem. Michal a Anita. To byl vztah, o kterém nesměl nikdo vědět, kromě její kamarádky. Michal věděl, na čem je, podle Anity to snášel dobře. Do jejích narozenin zbývalo pět dní. Byla ve škole, trávila přestávku v Tomášem. Vypadali jako jeden z těch spokojených párů, kterých bylo na chodbách plno. Anitě hlavou běžel plán, jak se ze školy dostane na nádraží, kde se setká s Michalem. Hodiny plynuly rychle, za chvíli se zazvonilo naposled. Rychle běžela do skříňky, oblékla se a vyrazila na nádraží. Doběhla tam přesně ve chvíli, kdy přijel jeho vlak. Přišel k ní se zvláštním výrazem ve tváři. Pak řekl, že už dál nemůže, už se nechce schovávat před ostatními. Anitu přepadla zoufalost. Navrhla, že se rozejde s Tomášem, ale Michal odvětil, že to nemusí. Odjíždí na stáž. Do Berlína. Otočil se a odešel. Stála sama, v nádražní hale. Po tvářích se kutálela jedla slza za druhou. Snad by mohla za Tomášem, napadlo ji. Otočila se směrem k východu. Stál tam a držel v ruce její mobil. Málem se jí zastavilo srdce. Přišel k ní, podal mobil. Pohlédla na displej. Zářila tam zpráva, kterou napsala Michalovi. Psala, že ho miluje. Podívala se na Tomáše. Z jeho očí poznala, že je konec. Potok slz se změnil v menší řeku.
 Od té doby uplynulo už čtrnáct let, ale Anitu to nikdy nepřebolelo. V životě měla spoustu mužů, kteří se snažili ji sbalit. Všechny odmítla. Věnovala se práci a dařilo se jí.
 Jen nikdy, od svých šestnácti, nevstoupila na nádraží.