Lana

 Párty, kde jsou hosté v černé a vše ostatní je sněhově bílé. Zvláštní, pomyslela si Lana. Rozhlédla se kolem sebe. Většina hostů už očividně vypila víc alkoholu, než se slušelo. I Lana měla problém zaostřit na předměty a osoby kolem sebe. 

 Sundala si boty. Pocit, že zase stojí celými chodidly na zemi, byl ohromně ulevující. Potřebovala si sednout, ale všechny židle byly obsazené. Opřela se o zeď a sesunula se po ní dolů. Stáhla si šaty o kousek níž, ale v tuhle chvíli už to stejně bylo jedno. Nikdo nijak zvlášť nevnímal. Seděla takhle, v jedné ruce boty, v druhé ruce sklenička, snad patnáct minut. Ani si nevšimla, že si vedle ní sedlo pár dalších lidí. Až ve chvíli, kdy si vedle ní sedla Káťa, její kamarádka, se vrátila zpět do reality. „Vidělas ho?“ začala Káťa horlivě. Očividně neměla vypito tolik, co Lana. Nebo možná právě mnohem víc. Těžké posoudit. „Koho?“ opáčila Lana a usrkla ze své skleničky. „Ježíši, koho asi? Honza tady je. S Dominikem! Pojď nás seznámit. Prosíííím,“ žadonila K. „COŽE? Honza?“ Když vyslovila jeho jméno, cosi uvnitř ní se sevřelo. Byli kamarádi už dlouho. Ale to je všechno. Kamarádi. „Hele Kači, já asi půjdu,“ vyhrkla. Položila skleničku na zem, popadla boty a na svůj stav se až překvapivě rychle zvedla.

 Představa cesty domů, kterou půjde v téhle zimě nejspíš bosa, nebyla moc lákavá, ale stále se jevila jako lepší možnost, než zůstat a pozorovat Honzu v obležení všech těch holek, jejichž inteligence jen lehce trumfovala delfína.

 Naštvaně pospíchala chodbou směrem k východu. Už tam skoro byla. Jenže najednou se zpoza rohu vynořil Honza. „Snad už neodcházíš,“ pronesl smutně a chytl jí kolem pasu. Když se jí dotkl, měla pocit, jako kdyby se jí po těle rozběhly tisíce malinkých elektronů. „Jdu,“ odsekla. „Nechoď..“ „Proč bych neměla?“ „Proto,“ řekl a políbil jí.

 Rodiče byli na zahradě a Lana s Honzou v obýváku. To, že se jejich rodiče znali už dřív, bylo fajn. Vyhnuli se tak tomu trapnému seznamování.

 Dívali se na film. Lana ležela schoulená na Honzovi. Najednou jí zavibroval mobil. „Kdo ti píše?“ „Kamarádka,“ odvětila. „Jasně,“ řekl kysele. „Ježíš, tak se podívej, jestli mi nevěříš.“ „Nebudu ti prolejzat mobil!“ řekl trošku tvrději, než očekávala. „Promiň,“ hlesla. „Máš se mi za co omlouvat? Píšeš si snad s někým jiným než s kámoškama?“ setřásl Lanu ze sebe a už skoro křičel. „Ne, nepíšu. A prosím nekřič, nechci, aby to rodiče slyšeli,“ řekla šeptem. „Já na tebe nekřičím!“ Lana se zvedla a odcouvala z obýváku pryč. Šel za ní. Pevně ji chytl za zápěstí. „Chápeš, že tě mám rád? A nezasloužím si, aby sis psala s jinejma?“ Do očí se jí draly slzy. „Ale já mám ráda jenom tebe, nemám nikoho dalšího,“ hlesla. Prudce pustil její ruku a odešel do pokoje. Práskl dveřmi. Lana se rozbrečela.

 Uplynula chvilka a Lana opatrně vešla do Honzova pokoje. Ležel na posteli zády ke dveřím. Věděla ale, že nespí. Obešla postel a podívala se na něj. Usmála se. Natáhl k ní ruku. Chytla jí a lehla si vedle něj. „Promiň, prosím,“ zašeptal a políbil ji do vlasů. Nic neřekla, jen pevně sevřela jeho ruku. „Promiň, promiň, promiň…“ Přitiskla se k němu těsněji.

Bylo pondělí a Laně se do školy moc nechtělo. Dorazila tam ale dřív, než obvykle. Po cestě do třídy potkala Káťu. „Tak co, jak ses měla o víkendu?“ zeptala se Lany. „Nesedneme si na chvíli?“ opáčila Lana a ukázala směrem k lavičce.

 „Tak…povídej!“ řekla nadšeně Káťa. Lana začala vyprávět o tom, co se stalo u Honzy doma. „Ježíši Lani, víš, že se takhle nechoval poprvé,“ řekla lehce vyčítavým tónem Káťa. „Ale on za to nemůže. Kolikrát ti to mám říkat? On si to v tu chvíli neuvědomuje…“ „Lano…“ „No, tak jsem ti chtěla ještě říct, že jsme se spolu vyspali,“ vyhrkla Lana a zvedla se k odchodu. „Děláš si srandu? On se k tobě chová takhle a ty se s ním ještě vyspíš?!“ zvýšila Káťa hlas. Všichni, co s nimi byli v tu dobu na chodbě, se zvědavě podívali. „Příště to třeba rozhlas rozhlasem. “ poznamenala jízlivě Lana a odešla.

 Školní den ubíhal pomalu jako snad nikdy předtím. Když už konečně zazvonilo na konec poslední hodiny, vyběhla ze třídy mezi prvníma. Na chodbě potkala Káťu. Na její mávnutí neodpověděla. Seběhla ke skříňkám a rychle se převlékla. Vyšla před školu a uviděla Honzu, jak sedí na lavičce. Rozeběhla se k němu a pevně ho objala. „Copak se děje? Všechno v pořádku, doufám…“ zajímal se. Kývla. „Lani, ještě jednou se omlouvám za to, co se stalo. Budu se snažit tomu vyvarovat. Promiň. Prosím.“ „Já ti to nemám za zlý,“ usmála se. Úsměv jí oplatil a lehce ji políbil. „Miluju tě,“ řekl.

..

 Do konce hodiny zbývalo šest minut. U jakéhokoliv jiného předmětu by to považovala za chvilinku, ale u biologie se to zdálo jako hrozivá věčnost. Sledovala obrázky přeskakující na tabuli před ní. Nervózně poklepávala tužkou o hranu lavice. Její sousedku to nejspíš rušilo. Bylo jí to jedno.
 Zbývala poslední minuta. "Kudy jdeš po škole, prosím tě?"zeptala se jí Elena, sedící vedle ní. "Ehhhhhm... směrem do města. Proč?" "No, tak to nic, já jdu za tátou, tak jestli bys nešla se mnou.."hodila po ní smutný výraz. "Promiň, já tam musím být fakt rychle." "Hmm, tak to máš asi něco fakt důležitýho, no," v Elenině hlase byla slyšet, poslední dobou tak častá, neštvanost. Bohužel pro ní se zazvonilo. Karol popadla tašku, mávla nabručené Eleně a vyběhla ze třídy. Schody seběhla bleskovou rychlostí. Odemkla skříňku, přezula si boty a prohlédla si svůj odraz v zrcadle. Z pod oka setřela černé žmolky z řasenky, poupravila vlasy a usmála se na sebe. Vypadala unaveně, ostatně, kdo by po devíti hodinách ve škole nebyl, ale celkem jí to slušelo. Zaslechla, jak se po schodech řítí její spolužáci. Rychle zabouchla dvířka a vyběhla ven ze školy.

 Musela pospíchat, Elena se totiž převlékáním nikdy moc nezdržovala. Kdyby byla extrémně rychlá, zjistila by, že mají část cesty společný, ač jí Karol tvrdila něco opačného. Neustále se ohlížela. Nerada kamarádce lhala, ale pokud šlo o Elenu, nešlo často jinak. Zdálo se jí, že zahlédla její siluetu na začátku parku. Prakticky běžela, ale stále sledovala, jestli ta postava patří její kamarádce.

 Najednou neběžela. Do někoho narazila. "Ježíši, já se....," začala, ale když uviděla tvář toho, kdo jí zarazil v běhu, strnula. Poté se začala smát. Cítila, jak jí pálí oči. Pevně jí chytil kolem pasu, ona mu ovinula ruce kolem krku. Hodně se snažila, aby nezačala brečet. Podívala se mu zpříma do obličeje. "Já se na tebe tak těšila," řekla prakticky šeptem. "To jsem viděl, jak jsi za mnou běžela,"poznamenal se smíchem. Vzpomněla si na Elenu. Podívala se za sebe. Elena byla pár metrů od nich. Měřila si je pohledem, který Karol nedokázala moc dobře přečíst. "Promiň," naznačila ústy. Elena stáhla oči do tenkých škvírek a prudce zabočila. "Pořád mě nemá ráda?"naoko smutně se zeptal. "Vždyť víš, jak mě to štve..." povzdechla si.

 Pomalu se začínalo smrákat. "Já budu muset jít." "Už? To snad né. Vždyť je ještě brzo," řekl s úsměvem a chytl jí za ruku. Projela jí ta známá vlna pocitu, který se nedal slovy moc dobře popsat. Jeho dotyk byl elektrizující, příjemný jako prakticky nic na světě. "Fakt musím," řekla.Stáli blízko u sebe, musela mírně zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje. "Slib mi, že se uvidíme dřív jak za půl roku," usmála se a přejela mu rukou po tváři. "Neboj se," odpověděl. Chytil její obličej do dlaní a políbil jí.

 Než dorazila domů, přišla jí od něj zpráva. Slíbil, že na ni zítra po škole opět počká. Usmála se. Po tom, co mu odpověděla, musela napsat ještě jednu zprávu. "Elen, teď už ho budeš v mým životě trpět. Už si to všechno nenechám zničit."

Natali

Stála na zastávce a nervózně přešlapovala. Měla strašnou žízeň. Autobus už se pomalu blížil. Nastoupila a vybrala si místo u okna. V moment, kdy dosedla, začala v jejím přehrávači hrát nová písnička. "What day is it? And in what month? This clock never seemed so alive..." 

Seděla na lavičce v parku a smála se. Měl ruku kolem jejích ramen. Zaklonila hlavu a pozorovala mraky. Obklopovalo jí štěstí. Čisté štěstí. Po chvíli se narovnala a usmála se na něj. Přitáhl jí k sobě a políbil jí. Nebyla to jejich první pusa. Ale svým způsobem byla. Protože pusa při flašce se přece nepočítá. Líbal zvláštně. Ale byl to on. Takže to byla nejlepší pusa v její životě. Odlepila svoje rty od jeho. Usmála se. Byla šťastnější než před pár okamžiky.

Na to, že byl začátek října, bylo doopravdy teplo. Šla nezvykle brzo. Ostatně jako vždycky, když se s ním měla sejít. Pokaždé se někde musela úmyslně zdržet. Rychle zaběhla do starého nákupního centra. Obchodů tu fungovalo už jen pár. Zamířila do drogerie. Měla ještě při nejmenším deset minut.Stojan s lesky na rty zkoumala tak důkladně a dlouho, až si jí prodavačka začala podezřívavě měřit. Popadla jeden lesk a odnesla ho k pokladně. Zběžně koukla na hodiny. Čas už byl tak akorát. Zaplatila a urychleně odešla. Jen co vyšla na ulici a rozhlédla se, tak ho uviděla. Rozeběhla se k němu a vrhla se mu do náručí. 

Ty šaty se jí tak moc nelíbily. Představovala si něco úplně jiného. Rozhodně ne TOHLE. Ale už bylo pozdě. Měla je na sobě a byla na závěrečném plese tanečního kurzu. Byla trošku připitá. Procházela sálem. Obličeje lidí, které míjela, moc nevnímala. Někdo na ní zavolal. Zastavila se. Ten hlas jí byl tak moc povědomý. Otočila se. Stál tam. V obleku vypadal ještě víc okouzlující, než normálně. A to si myslela, že to nejde. Šli tancovat. Na parketu jí řekl, jak moc jí to v těchto šatech sluší. Najednou jí nepřipadaly tak hrozné. 

Šli městem. Měl na hlavě klobouk. Vypadalo to hrozně. Sebrala mu ho a nasadila ho na svojí hlavu. I když jí nejspíš také neslušel, nemusela se alespoň dívat, jak ho má na hlavě on. Najednou si uvědomila, že se čím dál víc vzdalují od centra. Byli kdesi na okraji města. Chvíli dokonce šli polem. Jako kdyby se nikdy nechtěli vrátit zpět. Viděla na něm, že i on si to užívá, že je s ní rád. 

Seděla na lavičce před školou. Neměla zrovna nejlepší náladu. Jediné, co jí pomáhalo, byly zprávy od něj. Nedokázala si představit, že by v jejím životě nebyl.

Blížili se k autobusoví zastávce. Byla jí zima. Půjčil jí svou bundu. Zastavili se a čekali, než přijede spoj jednoho z nich. Stáli těsně u sebe. Byl o něco vyšší, musela mít zakloněnou hlavu, aby se mu mohla dívat do obličeje. Neřekli ani slovo, ale možná právě proto měla ta chvíle takové kouzlo.

Dočetla zprávu, co jí právě poslal. Rozklepal se jí spodní ret. Pak se začala třást celá. Nešlo to zastavit. Propadla v pláč. Silnější, než kdy předtím. Nemyslela si, že by člověk byl schopný tak dlouho a tak intenzivně brečet. Nechtěla věřit tomu, že je všemu konec. 

Říkal, jak moc mu za tu dobu chyběla. Jak se kolikrát chtěl ozvat, ale neměl odvahu. Nevěděla, jestli to myslí upřímně. Bylo jí to jedno. Potřebovala ho ve svém životě.

Procházela ulicí, kterou za ním šla už tolikrát. Tentokrát se nemusela zdržovat. Doopravdy měla zpoždění. Už tam stál. Vypadal krásně. Jako vždy. Stačilo pár minut s ním a zase cítila to štěstí, jaké přicházelo jenom s ním. 

Měla na sobě krátké černé šaty, boty na podpatku a namalovaná byla o něco lépe, než obvykle. Bavila se s hloučkem kamarádek. Prošel kolem ní. Mávl. Ze zdvořilosti se usmála.

Výčitky, které měla, ji pronásledovaly takřka nepřetržitě. Ale proč by se stále měla omezovat, když on se chová, jako kdyby neexistovala? Věděla, že její stávající vztah ponese těžce. Ale nehodlala celý život čekat, až se rozhodne, že s ní bude. Doopravdy bude. Bez jakýchkoliv pochybností. 

Bylo krátce po dešti. Město mělo tu specifickou vůni, jaká je právě jen v tento čas. V ruce svírala deštník. Přišel k ní. Ptal se, jak se má. Nabídla se, že ho kousek doprovodí. Bylo to zvláštní. V duchu počítala, za jak dlouho budou na další zastávce. Neměli si co říct. A jí to bylo jedno. Říkala si, že je jí to jedno.

. Dávno hrála jiná písnička. Cítila zvláštní bolest. Nechyběl jí. Chybělo jí to, jaké to mezi nimi bylo. Chybělo jí to štěstí. 

 Autobus zastavil. Vystoupila a šla si koupit pití.

Aňa

Ospale si promnula oči. Bylo něco málo po šesté ráno, touhle dobou je obvykle ještě v posteli, kde si nechává doznívat své sny. Teď ale stála na nádraží, v rukou svírala kelímek s kávou. Naivně doufala, že jí alespoň trochu probere. Cestování milovala, jen nechápala jediné – proč musí vždycky odjíždět tak brzo?

 Zírala na tabuli odjezdů. Zbývalo sedm minut do odjezdu. Věděla, že za chvíli bude muset vyrazit, ale věděla, že musí počkat. Jinak by to nemělo cenu. Šest minut do odjezdu. Nervózně zkontrolovala displej mobilu. Nic. „Aňo!“ ozvalo se konečně. Otočila se a uviděla Kristiána, jak k ní běží. „Lístek máš pro oba?“ zeptal se.  Přitakala. Popadl ji za ruku a běželi společně na nástupiště.

 Do vlaku nastoupili na poslední chvíli. Zázrakem dokonce našli místo k sezení. Cesta ubíhala rychle, povídali si. Sice se neprobudila s nejlepší náladou, teď byly ale všechny chmury pryč. Vždycky, když se s ním bavila, začala se cítit o poznání lépe. Byli nejlepší kamarádi už tak dlouho. I když jí dokázal občas pěkně naštvat, stejně mu odpustila. Vždycky a rychle.

 Den probíhal přesně tak, jak si Aňa představovala. To, co měli vyřešit, zvládli mnohem rychleji, než si původně myslela. Zbyl jim tak celý zbytek dne volný. Procházeli se městem, smáli se, fotili. Všechno bylo perfektní.

 Bylo pozdní odpoledne, slunko pomalu sláblo. Aňa a Kristián se vydali na místo, kde měli dnes přespat. Strašně se těšila, až si bude moct sednout. V autobuse rychle ukořistila místo u okýnka. Sedělo se jí tak pohodlně, že když byl čas vystoupit, nemohla se zvednout. Kristián ji chytil za ruku a prakticky ji z autobusu odtáhl. Vystoupili, ale on její ruku nepustil. Srdce se jí rozbušilo. Jako ostatně vždy, když se jí dotkl. Strávili spolu už tolik času, ale stejně na jeho dotyky pokaždé reagovala takhle. Nevěděla, jestli jí je ten pocit příjemný nebo ne. Ale nikdy se nebránila.

 Večer si pustili film. Leželi na posteli, dívali se na obrazovku televize. Kristián najednou zvedl Aninu ruku a propletl svoje prsty mezi její. Na její tváři se objevil úsměv. Vydrželi takhle prakticky do konce filmu. Když zhasla všechna světla, co v bytě byla, najednou nebyl ani jeden z nich ospalý. Povídali si o všem a o ničem. Chvíli je od sebe dělila mezera, ale skončili prakticky v objetí. Aňa si opřela hlavu o Kristiánovo rameno. Krásně voněl. Teď ale trošku jinak, než obvykle. Jednou rukou jí objal. Přitiskla se k němu ještě víc. Teď už nemluvili, ale jen tak leželi. I když byla unavená jako málokdy, nemohla usnout. Kdyby se na ni teď někdo podíval, uviděl by jí ve tváři blažený úsměv. Cítila se šťastná. Nemusela ani přemýšlet o tom, jestli Kristián spí. Věděla, že ne.

 V hlavě si přemítala, v co všechno by tahle situace mohla vyústit. Přála si, aby to nezůstalo takhle. Začal jí palcem přejíždět přes spodní ret. Celým tělem jí projel zvláštní, krásný pocit. Než se na cokoliv zmohla….usnula.

 Uplynula nějaká doba a mezi Kristiánem a Aňou bylo všechno přesně takové, jako dřív. Byli kamarádi, snad dokonce i nejlepší, bylo na nich vidět, že se mají doopravdy hodně rádi. Ale byli pouze přátelé. Byl zrovna pátek večer. Aňa byla s Kristiánem a dalšími přáteli v jedné hospodě. Popadl ji pocit, že dnes to musí vyřešit. Chtěla Kristiánovi dát alespoň jednu pusu. Podle toho člověk přeci pozná své pocity nebo ne? Jenže Kristián o ni nejevil zájem. Za celý večer si řekli maximálně pět vět. Aňa byla bezradná. Vůbec netušila, co má dělat. Vypila jedno pivo, hned potom druhé. Co se týče pití, nebyla zrovna šťastnou osobou. Stačilo jí málo a byla opilá.

 Seděla na lavici mezi Kristiánem a dalším kamarádem. Kristián právě horlivě popisoval někomu dalšímu, jaký super zápas dnes viděl. Aňa se nemohla udržet. Obrátila se k němu zády, popadla vedle sebe sedícího kamaráda a políbila ho. Kristián to zpozoroval. Začal žárlit.

 Po době se všichni zvedli s úmyslem přesunout se jinam. Aňa kráčela vedle svého kamaráda. Kristián z toho nebyl kdovíjak nadšený. Všichni se zastavili, na někoho se čekalo. Aňa se rozhodla, že půjde domů. Bylo na čase se s Kristiánem rozloučit. Přišla k němu a pevně ho objala. Vytáhl to, co se událo v hospodě. „Když ty to nechápeš,“ hlesla. „Ale chápu,“ povzdechl si, „jenže Aňo, to nejde. Budeme kamarádi.“ Podívala se na něj. Oči jí zaplnily slzy. Doufala, že nezačne brečet, ale nešlo to. Otočila se od něj. Nechtěla, aby jí takhle viděl. Přes slzy uviděla svou kamarádku. Nic jí neřekla, jen jí padla do objetí.

 Nevěděla, co bude dál. Jedno bylo jasné. S větou „Budeme kamarádi,“ se její svět změnil. Jenže jak?

Jana

 Jana stála v prochladlé smuteční síni. Se slzami v očích hypnotizovala špičky svých balerín. „Upřímnou soustrast," ozvalo se soucitným tónem. Pohlédla do obličeje neznámého muže. „Děkuji," hlesla. Muž se ustaraně usmál. 

 Stále nedokázala pochopit, co se stalo. Martin, její manžel, a jeho rodiče, zrovna pospíchali do nemocnice. Martinova matka právě procházela chemoterapií a potřebovala se dostat na důležité vyšetření. Nestíhali. Na jedné křižovatce Martin nedával pozor. Nezaregistroval červenou a vřítil se do jejího středu. Proti protijedoucímu kamionu neměla jeho Octavia nejmenší šanci. Všichni tři byli na místě mrtví. 

 „Upřímnou soustrast," ozvalo se znovu. Janě připadalo, jako by tato věta přivolávala ještě větší bolest. „Upřímnou soustrast," zaznělo z úst Martinovy kolegyně, „a Jano, já vím, že se to moc nehodí, ale máte moc krásné šaty." Janu zamrazilo. Kdyby tak ta nebohá žena věděla, kolik toho ty krásné šaty skrývají. „Děkuji," dostala ze sebe, ale ihned propukla v pláč. „No tak, Janičko, neplakej," uslyšela známý hlas. Honza, její švagr a praktická kopie Martina. Jen jednou věcí se lišili. Barvou očí. Na rozdíl od Martina měl Honza oči modré. Objal ji. Jana nasála jeho vůni, tu, kterou měla tak ráda. Přála si, aby ji nikdy nepustil.

 Pro oba to byl nejtěžší den jejich životů. Ale pro Janu byl ještě o něco obtížnější. Věděla, že musí zmizet. Daleko. Protože její tajemství už za chvíli nebude možné udržet. Když odcházela ze smuteční hostiny domů, slíbila Honzovi, že se mu zítra ozve. Nerada mu lhala do očí, jenže neměla na vybranou. Nemohla zůstat na místě, které by jí tolik připomínalo Martina a všechno, co se mezi nimi stalo. A už vůbec tu nemohla zůstat v tomhle stavu.

 Když dorazila do bytu, všechno se jí začalo vracet. Na každém kroku byla nějaká fotka, kniha nebo dokonce zatoulaná ponožka, která tiše odkazovala na jejího muže. Jejich byt se ze šťastného místa proměnil na obrovský děsivý pomník. Nechtěla se na to dívat, ale musela. Nedalo se tomu utéct. Pospíchala do ložnice. Strhla ze sebe smuteční šaty a zahleděla se do zrcadla. Svého odrazu se lekla. Rychle na sebe natáhla svetr a staré džíny. Zpod postele vytáhla veliký kufr, otevřela ho a začala do něj pěchovat své oblečení. Nejdříve chtěla přibalit i pár knih, ale nemohla. Jedině oblečení bylo jenom její. Vše ostatní neslo neviditelnou nálepku „naše“. Zavřela kufr a posadila se na něj. Musela vymyslet, kam pojede. Vždy chtěla žít v Americe, ale v této situaci bylo jasné, že musí na nějaké klidné místo. Po chvíli přemýšlení měla jasno. Popadla svůj kufr a vydala se vstříc novému životu.

 Od smrti Honzových rodičů a jeho bratra uplynulo už pět let. Ale on se s tím stále nedokázal smířit. A skutečnost, že Jana v den pohřbu zmizela neznámo kam, mu také moc nepomohla. Celých pět let jen tak přežíval. Jeho dříve milovaná práce ho nebavila. Raději chodil s kamarády pít nebo hrát poker. Život pro něj skončil před pěti lety. Všechno se zdálo beznadějné. Až před týdnem mu přišel e-mail. Od Jany. Nevysvětlila v něm nic. Neřekla, kde celých pět let byla. Jen prosila, jestli by na ni nemohl počkat přesně za týden, v půl páté odpoledne, na letišti.

 A tak tu stál a nervózně přešlapoval na místě. Nevěděl, odkud Jana letí, takže mu příletová tabule byla k ničemu. Z dveří naproti němu se po chvíli vyvalil dav lidí. Sice jí neviděl tak dlouho, ale ihned ji poznal. Nezměnila se. Stále to byla nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. Nemohl se na ni vynadívat. Až když dav prořídl, všiml si, že není sama. Za ruku držela chlapce, zhruba pětiletého. Rodinnou podobu nezapřel. Vypadal přesně jako jeho bratr. Až na ty oči. Jeho modré oči.

 Tento příběh vznikl v rámci synchronizovaného psaní. Na základě společného tématu, v tomto případě "Tajnosti", vznikly tři rozdílné příběhy. Příběhy "Vysvobození" a "Krabice" si můžete přečíst TADY a TADY. 
Přeji příjemné počtení. 

Leni

Květen právě začínal, ale rána už byla příjemná.

Byla sobota, něco po sedmé hodině ráno. Leni se musela hodně přemáhat, aby byla takhle časně při smyslech. Kdybyste jí před rokem řekli, že bude ochotná fungovat takhle brzy, vysmála by se vám. Jenže za těch dvanáct měsíců se toho hodně změnilo. A tak byla tady, na golfovém hřišti, se svým nejlepším kamarádem, Sebastianem. Byli tu sami, a tak nikomu nevadil jejich hlasitý smích. 

 Prázdniny má většina Leniných vrstevníků spojeny s koupališti, opalováním a hudebními festivaly. Leni dříve často přemýšlela o tom, jestli je její nechuť k těmto aktivitám nějaká vada. Ale právě teď prožívali léto snů. Leželi se Sebastianem na balkoně jednoho z těch domů, kde by spousta z nás chtěla žít. Jedli jogurt a jahody, pili ledový čaj, soundtrackem každého dne jim byla písnička Kids a když byla nálada, šli hrát golf.

Leni nechápala, proč se o ni rodiče nebojí. Vždycky se báli. Ale se Sebastianem? Žádný problém.

 Bylo září a Leni cítila, že teď to bude jinak. Bude těžší se se Sebastianem nevídat tak často. Poslední víkend před začátkem školního roku vyrazili na procházku. Velmi kýčovitě, na Petřín. Oba věděli, že by si měli promluvit o tom, jak to mezi nimi bude pokračovat. Nastalo ticho. „Viděla jsem tvýho taťku v televizi,“ plácla Leni. Ihned jí došlo, že více dojmu by udělala i větou „ Změnili večerníček. Už nedávají Boba a Bobka, ale Včelí medvídky.“ Chvíli mlčel. „Už jsem se bál, dva dny tam nebyl,“ řekl nakonec. Poznal, že je nervózní. I on byl. Zastavil se a chytl Leni za ruce. „Víš Len,“ začal po chvíli, „já… já se tak netěším do školy.“ Zůstala na něj zírat.

 Už první školní den nevěstil nic dobrého. Leni svou školu moc ráda neměla. Ale pár chvilek po začátku hodiny ucítila vibrace telefonu. Snažila se co nejméně nápadně přečíst zprávu. „Lenuško promiň, včera jsem se zachoval zbaběle. Chtěl jsem se zeptat…budeš moje holka?“

Měsíce ubíhaly. Zbývalo pár dnů do Leniných narozenin.  Zrovna byl pátek, po desáté večer. Ležela doma a sledovala jednu z repríz Sexu ve městě. Zazvonil jí telefon. Volal Sebastian. To, co řekl, nedokázala, možná spíše nechtěla, pochopit. Odjíždí pryč. Na pár měsíců. Studovat. Do Ameriky.

 Svět se zhroutil.

Pomalu se učila žít s tím obrovským steskem. Z jejich vztahu, který působil občas až nereálně, zbyly pouze dlouhé emaily každý večer.

 Přišly Vánoce. Leni už byla dokonce občas schopná se od srdce smát. Emaily se postupně zkracovaly. Jak Vánoce přišly, tak odešly. Nastal ten zvláštní týden mezi svátky a Silvestrem. Do konce roku zbývaly dva dny. Leni byla sama doma. Svačila. Zazvonil zvonek. Pokračovala v jídle, ať si pošťačka přijde jindy. Jenže zvonění neustávalo. Přemohla se a odložila svaačinu. Doploužila se k oknu, otevřela a…. Stál tam. Opálenější, než když odjížděl. Ale pořád to byl on. Sebastian. Běžela dolů ke dveřím. Schody brala po dvou, div neupadla.

Silvestr. Záhadně jí bylo dovoleno, aby trávila poslední večer roku mimo domov. S ním. Původně měli jet na hory, ale zůstali u něj doma. Vykašlali se na všechny oslavy. Připravili si spoustu jídla, pití, filmů. Chystali se spolu prožít normální večer. Ještě před tím se Leni rozhodla zkontrolovat svůj email. Takový reflex. Jakoby čekala zprávu od něj, i když byl pár centimetrů vedle. Otevřela prohlížeč a na hlavní stránce přelétla pár „nejdůležitějších“ zpráv. Byl mezi nimi i bulvár. U jedné zprávy se zarazila. „Rozmazlený Sebastian XY! Takhle tráví svátky!“ Rozklikla odkaz. Přelétla pár fotek a začala se smát. Článek pojednával o tom, jak Sebastian právě rozjíždí párty v jednom klubu. Celé to bylo doplněno o pár fotek, které nebyli novější, než sedm měsíců. Sebastian jí četl přes rameno. Smál se s ní.

 A tak tam oba seděli na posteli, v pyžamech. Venku na ulicích se lidé opíjeli levným alkoholem. Leni a Sebastian byli také opilí. Ale láskou. 

Nina

 Seděla v jablečném sadu. Bylo jaro, takže všechny stromy kvetly. Jaro jí naplňovalo pocitem štěstí. Pomalu odložila knihu, kterou četla. Chvíli jen tak přemýšlela o všem a o ničem. Poté se zvedla. Procházela sadem. Byla tam jen ona. Zvláštně uklidňující ticho doplňoval jemný zpěv ptáků.

 Ten den byl zvláštní. Měla pocit, že na něco čeká. Ale nevěděla na co. Těšila se. Na co, proboha? Zastavila se u jedné jabloně a opatrně odtrhla růžový kvítek. Protočila ho mezi prsty. Pokusila se ho připevnit do vlasů, ale upadl. Nechala ho být. I na trávě vypadal krásně. Namotala jeden pramen svých hnědých vlasů na ukazováček. Zavlnil se. Užívala si tyhle chvíle, kdy nemusela nic řešit.

 Procházela se už delší dobu, když jí rozbolely nohy. Rozhodla se, že se posadí. Posadila se k jedné jabloni na okraji sadu. Bylo vidět i na nedalekou řeku. Tahle krajina se jí líbila. Proč jsem ale chodila tak málo? A kdy tu vlastně byla naposledy, přemítala.

 Uslyšela za sebou kroky. Trošku jí to vyděsilo. Sem přeci nikdo nechodí. Otočila se. Lukáš. Rozbušilo se jí srdce. Ostatně jako vždycky, když ho viděla. Měl na tváři ten okouzlující úsměv. Přišel k ní. Letmo jí objal. Ucítila jeho vůni. Kdyby jí nedržel, podlomila by se jí kolena. Chytl jí za ruku.

 "Proč jsem tady," začal, "už dlouho jsem přemýšlel o tom, jak ti to mám říct. Já už prostě nezvládám ten stav, co mezi námi je. Nevím, co to je. Ale nechci, aby to zůstalo v tomhle bodě. Když se ráno probudím a za oknem je krásně, připadá mi, že hezčí den už dneska být nemůže. Pak se potkáme a všechno je jinak. Přebiješ svou krásou prostě všechno. Pak se spolu bavíme a já si uvědomuju, jak moc si rozumíme. Strašně moc bych chtěl, abychom byli spolu.." Usmál se, podíval se jí do očí a čekal, co odpoví. Nadechovala se k odpovědi...

 Píp, píp, píp. Nepříjemný zvuk budíku jí přiměl k otevření očí. Otočila se na bok. "Dobré ráno, Nino," řekl s úsměvem Michal. V sadu nebyla, byl to jen sen, došlo jí. "Dobrá ráno," zopakovala. Políbila ho. V tu chvíli, kdy se jejich rty dotkly, pochopila. Ten krásný pocit, co v ní polibek vyvolal, byl milionkrát hezčí, než hřejivý pocit ze sna.