Jana

 Jana stála v prochladlé smuteční síni. Se slzami v očích hypnotizovala špičky svých balerín. „Upřímnou soustrast," ozvalo se soucitným tónem. Pohlédla do obličeje neznámého muže. „Děkuji," hlesla. Muž se ustaraně usmál. 

 Stále nedokázala pochopit, co se stalo. Martin, její manžel, a jeho rodiče, zrovna pospíchali do nemocnice. Martinova matka právě procházela chemoterapií a potřebovala se dostat na důležité vyšetření. Nestíhali. Na jedné křižovatce Martin nedával pozor. Nezaregistroval červenou a vřítil se do jejího středu. Proti protijedoucímu kamionu neměla jeho Octavia nejmenší šanci. Všichni tři byli na místě mrtví. 

 „Upřímnou soustrast," ozvalo se znovu. Janě připadalo, jako by tato věta přivolávala ještě větší bolest. „Upřímnou soustrast," zaznělo z úst Martinovy kolegyně, „a Jano, já vím, že se to moc nehodí, ale máte moc krásné šaty." Janu zamrazilo. Kdyby tak ta nebohá žena věděla, kolik toho ty krásné šaty skrývají. „Děkuji," dostala ze sebe, ale ihned propukla v pláč. „No tak, Janičko, neplakej," uslyšela známý hlas. Honza, její švagr a praktická kopie Martina. Jen jednou věcí se lišili. Barvou očí. Na rozdíl od Martina měl Honza oči modré. Objal ji. Jana nasála jeho vůni, tu, kterou měla tak ráda. Přála si, aby ji nikdy nepustil.

 Pro oba to byl nejtěžší den jejich životů. Ale pro Janu byl ještě o něco obtížnější. Věděla, že musí zmizet. Daleko. Protože její tajemství už za chvíli nebude možné udržet. Když odcházela ze smuteční hostiny domů, slíbila Honzovi, že se mu zítra ozve. Nerada mu lhala do očí, jenže neměla na vybranou. Nemohla zůstat na místě, které by jí tolik připomínalo Martina a všechno, co se mezi nimi stalo. A už vůbec tu nemohla zůstat v tomhle stavu.

 Když dorazila do bytu, všechno se jí začalo vracet. Na každém kroku byla nějaká fotka, kniha nebo dokonce zatoulaná ponožka, která tiše odkazovala na jejího muže. Jejich byt se ze šťastného místa proměnil na obrovský děsivý pomník. Nechtěla se na to dívat, ale musela. Nedalo se tomu utéct. Pospíchala do ložnice. Strhla ze sebe smuteční šaty a zahleděla se do zrcadla. Svého odrazu se lekla. Rychle na sebe natáhla svetr a staré džíny. Zpod postele vytáhla veliký kufr, otevřela ho a začala do něj pěchovat své oblečení. Nejdříve chtěla přibalit i pár knih, ale nemohla. Jedině oblečení bylo jenom její. Vše ostatní neslo neviditelnou nálepku „naše“. Zavřela kufr a posadila se na něj. Musela vymyslet, kam pojede. Vždy chtěla žít v Americe, ale v této situaci bylo jasné, že musí na nějaké klidné místo. Po chvíli přemýšlení měla jasno. Popadla svůj kufr a vydala se vstříc novému životu.

 Od smrti Honzových rodičů a jeho bratra uplynulo už pět let. Ale on se s tím stále nedokázal smířit. A skutečnost, že Jana v den pohřbu zmizela neznámo kam, mu také moc nepomohla. Celých pět let jen tak přežíval. Jeho dříve milovaná práce ho nebavila. Raději chodil s kamarády pít nebo hrát poker. Život pro něj skončil před pěti lety. Všechno se zdálo beznadějné. Až před týdnem mu přišel e-mail. Od Jany. Nevysvětlila v něm nic. Neřekla, kde celých pět let byla. Jen prosila, jestli by na ni nemohl počkat přesně za týden, v půl páté odpoledne, na letišti.

 A tak tu stál a nervózně přešlapoval na místě. Nevěděl, odkud Jana letí, takže mu příletová tabule byla k ničemu. Z dveří naproti němu se po chvíli vyvalil dav lidí. Sice jí neviděl tak dlouho, ale ihned ji poznal. Nezměnila se. Stále to byla nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. Nemohl se na ni vynadívat. Až když dav prořídl, všiml si, že není sama. Za ruku držela chlapce, zhruba pětiletého. Rodinnou podobu nezapřel. Vypadal přesně jako jeho bratr. Až na ty oči. Jeho modré oči.

 Tento příběh vznikl v rámci synchronizovaného psaní. Na základě společného tématu, v tomto případě "Tajnosti", vznikly tři rozdílné příběhy. Příběhy "Vysvobození" a "Krabice" si můžete přečíst TADY a TADY. 
Přeji příjemné počtení. 

Leni

Květen právě začínal, ale rána už byla příjemná.

Byla sobota, něco po sedmé hodině ráno. Leni se musela hodně přemáhat, aby byla takhle časně při smyslech. Kdybyste jí před rokem řekli, že bude ochotná fungovat takhle brzy, vysmála by se vám. Jenže za těch dvanáct měsíců se toho hodně změnilo. A tak byla tady, na golfovém hřišti, se svým nejlepším kamarádem, Sebastianem. Byli tu sami, a tak nikomu nevadil jejich hlasitý smích. 

 Prázdniny má většina Leniných vrstevníků spojeny s koupališti, opalováním a hudebními festivaly. Leni dříve často přemýšlela o tom, jestli je její nechuť k těmto aktivitám nějaká vada. Ale právě teď prožívali léto snů. Leželi se Sebastianem na balkoně jednoho z těch domů, kde by spousta z nás chtěla žít. Jedli jogurt a jahody, pili ledový čaj, soundtrackem každého dne jim byla písnička Kids a když byla nálada, šli hrát golf.

Leni nechápala, proč se o ni rodiče nebojí. Vždycky se báli. Ale se Sebastianem? Žádný problém.

 Bylo září a Leni cítila, že teď to bude jinak. Bude těžší se se Sebastianem nevídat tak často. Poslední víkend před začátkem školního roku vyrazili na procházku. Velmi kýčovitě, na Petřín. Oba věděli, že by si měli promluvit o tom, jak to mezi nimi bude pokračovat. Nastalo ticho. „Viděla jsem tvýho taťku v televizi,“ plácla Leni. Ihned jí došlo, že více dojmu by udělala i větou „ Změnili večerníček. Už nedávají Boba a Bobka, ale Včelí medvídky.“ Chvíli mlčel. „Už jsem se bál, dva dny tam nebyl,“ řekl nakonec. Poznal, že je nervózní. I on byl. Zastavil se a chytl Leni za ruce. „Víš Len,“ začal po chvíli, „já… já se tak netěším do školy.“ Zůstala na něj zírat.

 Už první školní den nevěstil nic dobrého. Leni svou školu moc ráda neměla. Ale pár chvilek po začátku hodiny ucítila vibrace telefonu. Snažila se co nejméně nápadně přečíst zprávu. „Lenuško promiň, včera jsem se zachoval zbaběle. Chtěl jsem se zeptat…budeš moje holka?“

Měsíce ubíhaly. Zbývalo pár dnů do Leniných narozenin.  Zrovna byl pátek, po desáté večer. Ležela doma a sledovala jednu z repríz Sexu ve městě. Zazvonil jí telefon. Volal Sebastian. To, co řekl, nedokázala, možná spíše nechtěla, pochopit. Odjíždí pryč. Na pár měsíců. Studovat. Do Ameriky.

 Svět se zhroutil.

Pomalu se učila žít s tím obrovským steskem. Z jejich vztahu, který působil občas až nereálně, zbyly pouze dlouhé emaily každý večer.

 Přišly Vánoce. Leni už byla dokonce občas schopná se od srdce smát. Emaily se postupně zkracovaly. Jak Vánoce přišly, tak odešly. Nastal ten zvláštní týden mezi svátky a Silvestrem. Do konce roku zbývaly dva dny. Leni byla sama doma. Svačila. Zazvonil zvonek. Pokračovala v jídle, ať si pošťačka přijde jindy. Jenže zvonění neustávalo. Přemohla se a odložila svaačinu. Doploužila se k oknu, otevřela a…. Stál tam. Opálenější, než když odjížděl. Ale pořád to byl on. Sebastian. Běžela dolů ke dveřím. Schody brala po dvou, div neupadla.

Silvestr. Záhadně jí bylo dovoleno, aby trávila poslední večer roku mimo domov. S ním. Původně měli jet na hory, ale zůstali u něj doma. Vykašlali se na všechny oslavy. Připravili si spoustu jídla, pití, filmů. Chystali se spolu prožít normální večer. Ještě před tím se Leni rozhodla zkontrolovat svůj email. Takový reflex. Jakoby čekala zprávu od něj, i když byl pár centimetrů vedle. Otevřela prohlížeč a na hlavní stránce přelétla pár „nejdůležitějších“ zpráv. Byl mezi nimi i bulvár. U jedné zprávy se zarazila. „Rozmazlený Sebastian XY! Takhle tráví svátky!“ Rozklikla odkaz. Přelétla pár fotek a začala se smát. Článek pojednával o tom, jak Sebastian právě rozjíždí párty v jednom klubu. Celé to bylo doplněno o pár fotek, které nebyli novější, než sedm měsíců. Sebastian jí četl přes rameno. Smál se s ní.

 A tak tam oba seděli na posteli, v pyžamech. Venku na ulicích se lidé opíjeli levným alkoholem. Leni a Sebastian byli také opilí. Ale láskou.