Seděla na lavičce v parku a smála se. Měl ruku kolem jejích ramen. Zaklonila hlavu a pozorovala mraky. Obklopovalo jí štěstí. Čisté štěstí. Po chvíli se narovnala a usmála se na něj. Přitáhl jí k sobě a políbil jí. Nebyla to jejich první pusa. Ale svým způsobem byla. Protože pusa při flašce se přece nepočítá. Líbal zvláštně. Ale byl to on. Takže to byla nejlepší pusa v její životě. Odlepila svoje rty od jeho. Usmála se. Byla šťastnější než před pár okamžiky.
Na to, že byl začátek října, bylo doopravdy teplo. Šla nezvykle brzo. Ostatně jako vždycky, když se s ním měla sejít. Pokaždé se někde musela úmyslně zdržet. Rychle zaběhla do starého nákupního centra. Obchodů tu fungovalo už jen pár. Zamířila do drogerie. Měla ještě při nejmenším deset minut.Stojan s lesky na rty zkoumala tak důkladně a dlouho, až si jí prodavačka začala podezřívavě měřit. Popadla jeden lesk a odnesla ho k pokladně. Zběžně koukla na hodiny. Čas už byl tak akorát. Zaplatila a urychleně odešla. Jen co vyšla na ulici a rozhlédla se, tak ho uviděla. Rozeběhla se k němu a vrhla se mu do náručí.
Ty šaty se jí tak moc nelíbily. Představovala si něco úplně jiného. Rozhodně ne TOHLE. Ale už bylo pozdě. Měla je na sobě a byla na závěrečném plese tanečního kurzu. Byla trošku připitá. Procházela sálem. Obličeje lidí, které míjela, moc nevnímala. Někdo na ní zavolal. Zastavila se. Ten hlas jí byl tak moc povědomý. Otočila se. Stál tam. V obleku vypadal ještě víc okouzlující, než normálně. A to si myslela, že to nejde. Šli tancovat. Na parketu jí řekl, jak moc jí to v těchto šatech sluší. Najednou jí nepřipadaly tak hrozné.
Šli městem. Měl na hlavě klobouk. Vypadalo to hrozně. Sebrala mu ho a nasadila ho na svojí hlavu. I když jí nejspíš také neslušel, nemusela se alespoň dívat, jak ho má na hlavě on. Najednou si uvědomila, že se čím dál víc vzdalují od centra. Byli kdesi na okraji města. Chvíli dokonce šli polem. Jako kdyby se nikdy nechtěli vrátit zpět. Viděla na něm, že i on si to užívá, že je s ní rád.
Seděla na lavičce před školou. Neměla zrovna nejlepší náladu. Jediné, co jí pomáhalo, byly zprávy od něj. Nedokázala si představit, že by v jejím životě nebyl.
Blížili se k autobusoví zastávce. Byla jí zima. Půjčil jí svou bundu. Zastavili se a čekali, než přijede spoj jednoho z nich. Stáli těsně u sebe. Byl o něco vyšší, musela mít zakloněnou hlavu, aby se mu mohla dívat do obličeje. Neřekli ani slovo, ale možná právě proto měla ta chvíle takové kouzlo.
Dočetla zprávu, co jí právě poslal. Rozklepal se jí spodní ret. Pak se začala třást celá. Nešlo to zastavit. Propadla v pláč. Silnější, než kdy předtím. Nemyslela si, že by člověk byl schopný tak dlouho a tak intenzivně brečet. Nechtěla věřit tomu, že je všemu konec.
Říkal, jak moc mu za tu dobu chyběla. Jak se kolikrát chtěl ozvat, ale neměl odvahu. Nevěděla, jestli to myslí upřímně. Bylo jí to jedno. Potřebovala ho ve svém životě.
Procházela ulicí, kterou za ním šla už tolikrát. Tentokrát se nemusela zdržovat. Doopravdy měla zpoždění. Už tam stál. Vypadal krásně. Jako vždy. Stačilo pár minut s ním a zase cítila to štěstí, jaké přicházelo jenom s ním.
Měla na sobě krátké černé šaty, boty na podpatku a namalovaná byla o něco lépe, než obvykle. Bavila se s hloučkem kamarádek. Prošel kolem ní. Mávl. Ze zdvořilosti se usmála.
Výčitky, které měla, ji pronásledovaly takřka nepřetržitě. Ale proč by se stále měla omezovat, když on se chová, jako kdyby neexistovala? Věděla, že její stávající vztah ponese těžce. Ale nehodlala celý život čekat, až se rozhodne, že s ní bude. Doopravdy bude. Bez jakýchkoliv pochybností.
Bylo krátce po dešti. Město mělo tu specifickou vůni, jaká je právě jen v tento čas. V ruce svírala deštník. Přišel k ní. Ptal se, jak se má. Nabídla se, že ho kousek doprovodí. Bylo to zvláštní. V duchu počítala, za jak dlouho budou na další zastávce. Neměli si co říct. A jí to bylo jedno. Říkala si, že je jí to jedno.
. Dávno hrála jiná písnička. Cítila zvláštní bolest. Nechyběl jí. Chybělo jí to, jaké to mezi nimi bylo. Chybělo jí to štěstí.
Autobus zastavil. Vystoupila a šla si koupit pití.
