Jana stála v prochladlé smuteční síni. Se slzami v očích hypnotizovala špičky svých balerín. „Upřímnou soustrast," ozvalo se soucitným tónem. Pohlédla do obličeje neznámého muže. „Děkuji," hlesla. Muž se ustaraně usmál.
Stále nedokázala pochopit, co se stalo. Martin, její manžel, a jeho rodiče, zrovna pospíchali do nemocnice. Martinova matka právě procházela chemoterapií a potřebovala se dostat na důležité vyšetření. Nestíhali. Na jedné křižovatce Martin nedával pozor. Nezaregistroval červenou a vřítil se do jejího středu. Proti protijedoucímu kamionu neměla jeho Octavia nejmenší šanci. Všichni tři byli na místě mrtví.
„Upřímnou soustrast," ozvalo se znovu. Janě připadalo, jako by tato věta přivolávala ještě větší bolest. „Upřímnou soustrast," zaznělo z úst Martinovy kolegyně, „a Jano, já vím, že se to moc nehodí, ale máte moc krásné šaty." Janu zamrazilo. Kdyby tak ta nebohá žena věděla, kolik toho ty krásné šaty skrývají. „Děkuji," dostala ze sebe, ale ihned propukla v pláč. „No tak, Janičko, neplakej," uslyšela známý hlas. Honza, její švagr a praktická kopie Martina. Jen jednou věcí se lišili. Barvou očí. Na rozdíl od Martina měl Honza oči modré. Objal ji. Jana nasála jeho vůni, tu, kterou měla tak ráda. Přála si, aby ji nikdy nepustil.
Pro oba to byl nejtěžší den jejich životů. Ale pro Janu byl ještě o něco obtížnější. Věděla, že musí zmizet. Daleko. Protože její tajemství už za chvíli nebude možné udržet. Když odcházela ze smuteční hostiny domů, slíbila Honzovi, že se mu zítra ozve. Nerada mu lhala do očí, jenže neměla na vybranou. Nemohla zůstat na místě, které by jí tolik připomínalo Martina a všechno, co se mezi nimi stalo. A už vůbec tu nemohla zůstat v tomhle stavu.
Když dorazila do bytu, všechno se jí začalo vracet. Na každém kroku byla nějaká fotka, kniha nebo dokonce zatoulaná ponožka, která tiše odkazovala na jejího muže. Jejich byt se ze šťastného místa proměnil na obrovský děsivý pomník. Nechtěla se na to dívat, ale musela. Nedalo se tomu utéct. Pospíchala do ložnice. Strhla ze sebe smuteční šaty a zahleděla se do zrcadla. Svého odrazu se lekla. Rychle na sebe natáhla svetr a staré džíny. Zpod postele vytáhla veliký kufr, otevřela ho a začala do něj pěchovat své oblečení. Nejdříve chtěla přibalit i pár knih, ale nemohla. Jedině oblečení bylo jenom její. Vše ostatní neslo neviditelnou nálepku „naše“. Zavřela kufr a posadila se na něj. Musela vymyslet, kam pojede. Vždy chtěla žít v Americe, ale v této situaci bylo jasné, že musí na nějaké klidné místo. Po chvíli přemýšlení měla jasno. Popadla svůj kufr a vydala se vstříc novému životu.
Od smrti Honzových rodičů a jeho bratra uplynulo už pět let. Ale on se s tím stále nedokázal smířit. A skutečnost, že Jana v den pohřbu zmizela neznámo kam, mu také moc nepomohla. Celých pět let jen tak přežíval. Jeho dříve milovaná práce ho nebavila. Raději chodil s kamarády pít nebo hrát poker. Život pro něj skončil před pěti lety. Všechno se zdálo beznadějné. Až před týdnem mu přišel e-mail. Od Jany. Nevysvětlila v něm nic. Neřekla, kde celých pět let byla. Jen prosila, jestli by na ni nemohl počkat přesně za týden, v půl páté odpoledne, na letišti.
A tak tu stál a nervózně přešlapoval na místě. Nevěděl, odkud Jana letí, takže mu příletová tabule byla k ničemu. Z dveří naproti němu se po chvíli vyvalil dav lidí. Sice jí neviděl tak dlouho, ale ihned ji poznal. Nezměnila se. Stále to byla nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. Nemohl se na ni vynadívat. Až když dav prořídl, všiml si, že není sama. Za ruku držela chlapce, zhruba pětiletého. Rodinnou podobu nezapřel. Vypadal přesně jako jeho bratr. Až na ty oči. Jeho modré oči.
Žádné komentáře:
Okomentovat