Leni

Květen právě začínal, ale rána už byla příjemná.

Byla sobota, něco po sedmé hodině ráno. Leni se musela hodně přemáhat, aby byla takhle časně při smyslech. Kdybyste jí před rokem řekli, že bude ochotná fungovat takhle brzy, vysmála by se vám. Jenže za těch dvanáct měsíců se toho hodně změnilo. A tak byla tady, na golfovém hřišti, se svým nejlepším kamarádem, Sebastianem. Byli tu sami, a tak nikomu nevadil jejich hlasitý smích. 

 Prázdniny má většina Leniných vrstevníků spojeny s koupališti, opalováním a hudebními festivaly. Leni dříve často přemýšlela o tom, jestli je její nechuť k těmto aktivitám nějaká vada. Ale právě teď prožívali léto snů. Leželi se Sebastianem na balkoně jednoho z těch domů, kde by spousta z nás chtěla žít. Jedli jogurt a jahody, pili ledový čaj, soundtrackem každého dne jim byla písnička Kids a když byla nálada, šli hrát golf.

Leni nechápala, proč se o ni rodiče nebojí. Vždycky se báli. Ale se Sebastianem? Žádný problém.

 Bylo září a Leni cítila, že teď to bude jinak. Bude těžší se se Sebastianem nevídat tak často. Poslední víkend před začátkem školního roku vyrazili na procházku. Velmi kýčovitě, na Petřín. Oba věděli, že by si měli promluvit o tom, jak to mezi nimi bude pokračovat. Nastalo ticho. „Viděla jsem tvýho taťku v televizi,“ plácla Leni. Ihned jí došlo, že více dojmu by udělala i větou „ Změnili večerníček. Už nedávají Boba a Bobka, ale Včelí medvídky.“ Chvíli mlčel. „Už jsem se bál, dva dny tam nebyl,“ řekl nakonec. Poznal, že je nervózní. I on byl. Zastavil se a chytl Leni za ruce. „Víš Len,“ začal po chvíli, „já… já se tak netěším do školy.“ Zůstala na něj zírat.

 Už první školní den nevěstil nic dobrého. Leni svou školu moc ráda neměla. Ale pár chvilek po začátku hodiny ucítila vibrace telefonu. Snažila se co nejméně nápadně přečíst zprávu. „Lenuško promiň, včera jsem se zachoval zbaběle. Chtěl jsem se zeptat…budeš moje holka?“

Měsíce ubíhaly. Zbývalo pár dnů do Leniných narozenin.  Zrovna byl pátek, po desáté večer. Ležela doma a sledovala jednu z repríz Sexu ve městě. Zazvonil jí telefon. Volal Sebastian. To, co řekl, nedokázala, možná spíše nechtěla, pochopit. Odjíždí pryč. Na pár měsíců. Studovat. Do Ameriky.

 Svět se zhroutil.

Pomalu se učila žít s tím obrovským steskem. Z jejich vztahu, který působil občas až nereálně, zbyly pouze dlouhé emaily každý večer.

 Přišly Vánoce. Leni už byla dokonce občas schopná se od srdce smát. Emaily se postupně zkracovaly. Jak Vánoce přišly, tak odešly. Nastal ten zvláštní týden mezi svátky a Silvestrem. Do konce roku zbývaly dva dny. Leni byla sama doma. Svačila. Zazvonil zvonek. Pokračovala v jídle, ať si pošťačka přijde jindy. Jenže zvonění neustávalo. Přemohla se a odložila svaačinu. Doploužila se k oknu, otevřela a…. Stál tam. Opálenější, než když odjížděl. Ale pořád to byl on. Sebastian. Běžela dolů ke dveřím. Schody brala po dvou, div neupadla.

Silvestr. Záhadně jí bylo dovoleno, aby trávila poslední večer roku mimo domov. S ním. Původně měli jet na hory, ale zůstali u něj doma. Vykašlali se na všechny oslavy. Připravili si spoustu jídla, pití, filmů. Chystali se spolu prožít normální večer. Ještě před tím se Leni rozhodla zkontrolovat svůj email. Takový reflex. Jakoby čekala zprávu od něj, i když byl pár centimetrů vedle. Otevřela prohlížeč a na hlavní stránce přelétla pár „nejdůležitějších“ zpráv. Byl mezi nimi i bulvár. U jedné zprávy se zarazila. „Rozmazlený Sebastian XY! Takhle tráví svátky!“ Rozklikla odkaz. Přelétla pár fotek a začala se smát. Článek pojednával o tom, jak Sebastian právě rozjíždí párty v jednom klubu. Celé to bylo doplněno o pár fotek, které nebyli novější, než sedm měsíců. Sebastian jí četl přes rameno. Smál se s ní.

 A tak tam oba seděli na posteli, v pyžamech. Venku na ulicích se lidé opíjeli levným alkoholem. Leni a Sebastian byli také opilí. Ale láskou.