Jmenuji se Alexandra a je mi úplně jedno, co to znamená, já se mužů zastávat nebudu, natožpak abych je chránila! Já prostě nemám s muži dobrou zkušenost, rozhodla jsem se, že mi je líp bez nich.
Začalo to v mých pěti letech, chtěla jsem bratříčka, místo toho jsem přišla o otce. Prostě se jednoho dne sbalil a odešel. Ten den mi zůstane v paměti nesmazatelně vryt. Od té doby jsem žila sama s matkou a ona si už nikdy nebyla schopna vytvořit vztah s mužem, ani se mnou. Mě to ani nevadilo, dávala mi spoustu volnosti, kterému dítěti by se to nelíbilo, mohla jsem být venku jak dlouho jsem chtěla, s kým jsem chtěla, ale já jsem byla většinou sama.
To už mi ale bylo patnáct, já se úspěšně vyhýbala, po vzoru své matky, veškerým vztahům. Neměla jsem přátele ani přítele. Myslela jsem si, že jsem šťastná. Asi jsem i byla, ale jen do určité chvíle, do chvíle, kdy jsem v mém parku potkala kluka. Zasedl mi moji lavičku, to se stalo vůbec poprvé, co mi někdo sedl na moji lavičku, a já jsem ho taktně, vlastně jsem spíše zvýšila hlas, upozornila, že tady sedávám já. Zvedl svůj pohled z hladiny kolem protékající řeky a otočil se na mě. Byl zvláštní, tak obyčejný, ale takového kluka jsem ještě neviděla. Měl oči tmavé jako ta řeka, vlasy krátké, možná trochu zanedbané, ale krásné. Podíval se mi upřeně do očí a po chvíli, co mě hypnotizoval svým pohledem otevřel pusu: "Slečno, moc se vám omlouvám, ale myslím si, že lavička je dost velká...". Nechápala jsem svoje reakce, normálně bych se rozkřikla, asi bych i začala do něj strkat, ale teď ne. Teď jsem jen němě obešla lavičku a sedla si na druhý konec.
Takhle jsme se potkávali a pak setkávali v parku asi měsíc, možná dva, když se mě zeptal jestli bych s ním nechtěla chodit. Matku jsem nezajímala, takže tady by problém nebyl, ale já jsem měla ze vztahů strach. Ale souhlasila jsem. Políbil mě. Byl to můj první polibek v životě a já jsem svoje zvláštní pocity identifikovala jako štěstí. Byl to divný, nezvyklý pocit, ale krásný.
Takhle krásně divně jsem se cítila ještě nějakou dobu, asi dva měsíce. Nikoho jsem nezajímala, takže náš vztah byl tajný aniž bychom ho tajili. Jednou jsem se ale šla projít do jiného parku, když ho vidím. Neusmívám se, takže jsem se neusmála, ale byla jsem šťastná, že ho vidím, chtěla jsem jít k němu, ale pak. Pak jsem uviděla, jak si sedá na lavičku. Lavička není prázdná, člověk by čekal, že si sedne na kraj, ale né, on si sedá blíže k té osobě. Objímá jí, ona mu pokládá hlavu na rameno! Pak se k němu otočí a políbí ho. To padla moje teorie o sestře, takhle se totiž nelíbal ani se mnou. V tu chvíli jsem zažila další zvláštní pocit, takový jsem ještě neměla, nelíbil se mi, vehnal mi slzy do očí. Nevím, co to bylo za pocit, já pocity nemám, nevyznám se v nich, ale zařekla jsem se, že ho už nikdy nechci zažít.
Do toho parku jsem už nikdy nepřišla, nikdy jsem si už nesedla na naši lavičku ani jsem se s ním už nikdy neviděla, hledal mě, ale já se mu vyhýbala. Vyhýbala jsem se mu i dalším mužů, už nikdy jsem žádnému muži nedovolila hrát si s mými city.
V osmnácti jsem se odstěhovala od matky, vystudovala řadu vysokých škol, učení mi šlo, nebyla jsem ničím rozptylovaná. Jsem úspěšná manažerka velké mezinárodní společnosti. Žádný muž už nezlomí mé city. Nemám city.
Žádné komentáře:
Okomentovat