Anita

Anitě bylo před pár dny třicet. Kdybyste jí před čtrnácti lety řekli, že bude mít sice skvělou kariéru, ale skončí bez manžela, bez dětí, tak by vám nevěřila. Od dětství snila o tom, jak bude žít v domě na okraji města, mít dvě děti, psa.
 Vždyť je jí teprve třicet, času má dost, řekne si spousta lidí. Anita věděla, že svoji šanci už promrhala. Možná by se teď mohla mít mnohem líp, kdyby se dokázala odpoutat od minulosti. Jenže to byla právě věc, co neuměla. Vydržela celé hodiny dumat nad tím, jak by to dopadlo, kdyby se tehdy zachovala jinak.
 Tehdy jí bylo šestnáct, bylo léto a ona byla šťastná. To štěstí bylo však jen na povrchu, nechtěla dávat najevo, co se děje uvnitř její hlavy. V tu dobu chodila s Tomášem, klukem, co znala ze školy. Vždycky si přála potkat někoho, jako byl on. Byl všechno, co si holka přeje. Choval se k ní hezky, uměl ji rozesmát, dalo se s ním povídat a, i když to zní povrchně, byla ráda, že vypadal hezky. V den, kdy spolu začali chodit, si připadala jako nejšťastnější holka na světě. V tu chvíli štěstí nemusela předstírat, doopravdy byla šťastná. Vydrželo jí to asi týden.
 Najednou, přesně v dobu, kdy byla na vrcholu blaha, se jí do života vrátil Michal. Ten kluk provázel její život už několikátým rokem. Začalo to jako dětská láska na základce, později se to trochu zvrtlo v posedlost. Z její strany. Později spolu dokonce chodili, byl to skoro rok. Za ten rok si Anita zažila tolik chvilek absolutního štěstí, které ale musela zaplatit jednou takovou dávkou probrečených nocí. Někdy i dní. Jenže s ním to nešlo skončit. Táhlo jí k němu něco víc, než pouhá poblázněnost. Většina kamarádek to nechápala. To, co mezi nimi bylo, skončilo rychleji, než by kdo čekal. Během pouhých pěti minut. Přes zprávy na Facebooku. Neřekli si jediné slovo několik měsíců. A právě v tu dobu začal její vztah s Tomášem. Jenže pak se ten Michal vrátil.
 Anita pochopila, jak to bude dál. Tušila, že opět začne kolotoč. Kolotoč jménem Michal. Nedokázali se k sobě chovat jako kamarádi, ale zároveň si neuměli vyjasnit, jak to mezi nimi doopravdy je. Oproti minulosti tu byl jeden bonus. Tomáš. Musela se rozhodnout, věděla, že oddalováním bude nejvíc ubližovat sama sobě. A bude štvát kamarádku, se kterou to donekonečna řešila. Vymyslela, podle ní geniální, plán. Plán, ve kterém se musela setkat s Michalem a, aby toho nebylo moc, musela ho políbit, to je jediná věc na světě, která vždycky napoví, jestli to s daným člověkem má doopravdy smyl.. Do té doby si jen psali zprávy. Už ty zprávy Anitě pořádně zamotaly hlavu. Co teprve to setkání. Styděla se za skutečnost, že vědomě podvede Tomáše.
 S Michalem se setkala v parku. Díky bohu to byl park, kam moc lidí nechodí. Seděli na lavičce a povídali si. O naprostých hloupostech, jako vždycky. To tak zbožňovala. S jiným člověkem by ji taková konverzace omrzela do deseti minut, ale s ním to bylo jinak. Ostatně s ním bylo všechno jinak. On byl jediný na světě, komu dokázala tak lehce odpustit všechny chyby. Najednou, uprostřed její úvahy o andělech, ji Michal chytil a políbil. Stačila jedna pusa a věděla to. Věděla, že je to doopravdy, že si jen nenamlouvala nějaké city k němu. Byli spolu ještě hodinu, pak Anitě přišla zpráva. Psal jí Tomáš. Prý se s ní chce vidět. Dostala strach, že ví, co právě provedla. Okamžitě se začala uklidňovat, byla hloupost, aby to věděl. Dozvědět se to neměl jak. Rozloučila se s Michalem, ale nechtělo se jí. Na místo, kde se obvykle schází s Tomášem to neměla daleko. Už tam čekal, ale nevypadal rozlobeně. Právě naopak. Řekl, že by ji chtěl poděkovat za to, že s ním je. Choval se k ní strašně hezky.Ještě před hodinou by byla schopná se s ním rozejít. Najednou zas byla na rozpacích. Pak si dala předsevzetí. Na týden to zkusí s oběma. Pak se musí definitivně rozhodnout.
 Týden se proměnil ve čtyři měsíce. Blížily se její narozeniny. To byl asi dvacátý termín, do kterého se měla rozhodnout. Oficiálně chodila s Tomášem. Michal a Anita. To byl vztah, o kterém nesměl nikdo vědět, kromě její kamarádky. Michal věděl, na čem je, podle Anity to snášel dobře. Do jejích narozenin zbývalo pět dní. Byla ve škole, trávila přestávku v Tomášem. Vypadali jako jeden z těch spokojených párů, kterých bylo na chodbách plno. Anitě hlavou běžel plán, jak se ze školy dostane na nádraží, kde se setká s Michalem. Hodiny plynuly rychle, za chvíli se zazvonilo naposled. Rychle běžela do skříňky, oblékla se a vyrazila na nádraží. Doběhla tam přesně ve chvíli, kdy přijel jeho vlak. Přišel k ní se zvláštním výrazem ve tváři. Pak řekl, že už dál nemůže, už se nechce schovávat před ostatními. Anitu přepadla zoufalost. Navrhla, že se rozejde s Tomášem, ale Michal odvětil, že to nemusí. Odjíždí na stáž. Do Berlína. Otočil se a odešel. Stála sama, v nádražní hale. Po tvářích se kutálela jedla slza za druhou. Snad by mohla za Tomášem, napadlo ji. Otočila se směrem k východu. Stál tam a držel v ruce její mobil. Málem se jí zastavilo srdce. Přišel k ní, podal mobil. Pohlédla na displej. Zářila tam zpráva, kterou napsala Michalovi. Psala, že ho miluje. Podívala se na Tomáše. Z jeho očí poznala, že je konec. Potok slz se změnil v menší řeku.
 Od té doby uplynulo už čtrnáct let, ale Anitu to nikdy nepřebolelo. V životě měla spoustu mužů, kteří se snažili ji sbalit. Všechny odmítla. Věnovala se práci a dařilo se jí.
 Jen nikdy, od svých šestnácti, nevstoupila na nádraží.