Karolína

 Ležela na pláži a pozorovala moře. Do uší jí hrála oblíbená hudba a bylo jí skvěle. Dalo by se říct, že byla spokojená. Nebyla šťastná, ale spokojená. Jenže v tu chvíli její zorné pole narušil on. Objekt. Roztáhl si ručník kousek od ní a lehl si. Čekala, kdy to přijde, kdy se jeho zrak stočí jejím směrem. Protáhla si ruce. A v tu chvíli to přišlo. Podíval se na ní a dlouho se neodvracel. Najednou mu bylo jedno, že vedle něj leží jeho žena. Teď očima hltal ji, mladinkou slečnu, která se něčím lišila od ostatních. Ale co to, sakra, bylo?
 Převalila se na břicho, takže ho vůbec neviděla. Jenže i tak věděla, že ji sleduje. Bylo to tak vždycky. Ať mu bylo dvacet nebo šedesát, vždycky ji pozorovali. Vždyť vypadala tak jinak. Nebyla dokonalá, sama to věděla. Jenže něco na ní způsobovalo, že zejména starším mužům přišla neodolatelná. A využívala toho. S velkou radostí. Přetočila se zpátky na záda. Sundala si brýle z očí, zahleděla se na něj a usmála se. Byl to drobounký úsměv, ale na její tváři byl tak znatelný. Jeho srdce poskočilo. ONA se usmála na NĚJ. Z jeho výrazu pochopila, co mu právě běží hlavou. Vítězoslavně se zasmála. V duchu samozřejmě. Takhle to běželo vždycky. Krásně hladce. Zvedla se, prošla kolem něj a vyšplhala se na balvan a skočila do moře. Zaplavala kousek za skálu. Během pár sekund se ozvalo další plesknutí tělo o vodu. Doplaval k ní. Neměl nijak úžasné tělo. Vlastně se jí vůbec nelíbil, prostě se jen potřebovala ujistit, že nad ním má moc. Že má moc nad jakýmkoliv "z nich", když bude chtít. Připlaval k ní a chtěl jí chytit kolem pasu. Vysmekla se mu. "Sejdeme se v devět u restaurace Fortizza," řekla a vydala se směrem k břehu.
 Přišla o patnáct minut později. Poslušně čekal. Měla na sobě temně rudé šaty a černé boty na vysokém podpatku. Vypadala dokonale a ta skutečnost, že to sama věděla to ještě znásobovala. Vydali se po promenádě. Nechala ho mluvit o sobě, to muži milují. Doopravdy ho ale neposlouchala, sledovala moře a občas souhlasně přikývla. Připadalo mu, že jí doopravdy zajímá. Dostala ho přesně do fáze, kde ho chtěla mít. "Nezajdeme ke mě? Žena šla na noční potápění. "zeptal se konečně. Ulevilo se jí. Další vyprávění o tom, jak je se svou ženou nešťastný, by už nevydržela. Přikývla. Zavedl ji do prostorného apartmá v jednom z těch dražších hotelů, co už ale dávno měli největší slávu za sebou. Upřímně, byla už v lepších pokojích, ale teď se chtěla bavit. Z nenadání ji začal líbat. V duchu se musela odpoutat od toho, jak vypadal. Když se jí to povedlo, bylo to fajn. Začal z ní sundávat šaty. Tuhle část obzvlášť zbožňovala. Ležela na posteli jen tak, ve spodním prádle, přes které stejně všechno prosvítalo. Omluvil se, že musí pro "něco" do koupelny. Nezabralo mu to ani minutu, ale když se vrátil, byla pryč. Rychle se rozeběhla hotelovou chodbou. V jedné ruce šaty, v druhé boty. Cesta k výtahu se zdála nekonečná. Zmáčkla přivolávací tlačítko. Přišlo jí to jako roky, než uslyšela cinknutí, oznamující, že výtah přijel. Ve chvíli, kdy se dveře začaly pomalu zavírat si všimla, že vyběhl z pokoje. V obličeji byl celý rudý. Jak tuhle část milovala. V lobby hotelu potkala jeho ženu. Líbezně se na ní usmála. Na nočním stolku postele nechala ležet náramek, který koupila na trhu. Jeho žena ho nemohla přehlédnout. Nebyla tu šance, že by si ho všiml on, ale ona zaručeně ano. Tuhle část milovala ze všeho nejvíc. Byla to mrcha.
 Následující den se vrátila na své místo na pláži. Její "známí" ze včerejška tam nebyli, to se dalo čekat. Rozhlédla se kolem, jestli není na blízku další Objekt. Nikde nikdo zajímavý nebyl. Usnula. Probudila se o hodinku později. Kousek od ní se povalovali tři ručníky. Rozhodně tam předtím nebyli. Podívala se směrem k moři. Kousek od břehu se bavili tři, podle jejího odhadu Francouzi. Mohlo jim být tak pětadvacet. Sice se obvykle zaměřovala na starší, ale proč pro jednou neokusit mladší maso. I tak byli oproti jejím devatenácti starší. Začali pomalu vylézat na břeh. Všichni vypadali skvěle, ale jeden z nich je převyšoval. Postavil se na jeden z kamenů, oklepal si vlasy a pak si je rukou ledabyle prohrábl. Výsledek byl dokonalejší, než čekala. Normálně se jí nestávalo, aby na někoho zírala tak dlouhou dobu, ale teď si nemohla pomoct. Fascinovalo jí na něm všechno. I to, jak mu po dokonalém těle stékaly kapičky mořské vody. "Vzpamatuj se!" zanadávala si v duchu. Nasadila svou obvyklou taktiku. Jenže on si jí nevšímal. Zvedla se a vydala se k moři. Nic. Ani se na ni nepodíval. Jeho dva kamarádi se chovali "standardně", ale on nic. Byla naštvaná a nechápala to. Na mokrém kameni se jí smekla noha a spadla. Poprvé se na ni podíval a začal se smát. Seběhlo se k ní několik mužů, chtěli jí pomoct a on si tam jen tak ležel a smál se. Naštvaně se zvedla, sbalila si věci a vydala se na hotel. Tohle se jí v životě nestalo, aby se někdo nechytl. Kde byl problém? A proč jí na tom tolik záleželo? Mohla mít několik dalších a ona si "nevybrala" nikoho. Chtěla jeho, až fanaticky.
 Poprvé, od svého pobytu na ostrově, trávila večer sama. Sešla si na večeři do hotelové restaurace. Posadila se ke stolku u okna. Rozhlédla se a .. o dva stoly dál seděl on. Zachytil její pohled a zasmál se. Neusmál se, od srdce se zasmál. Oplatila mu to kyselým výrazem. Svoje těstoviny snědla rychleji než obvykle. Zaplatila a rozhodla se vrátit zpátky do pokoje. Zastihl jí na schodech. Prý ho fascinovalo, jak byla odpoledne na pláži nemotorná, když se natáhla. A jestli by se nechtěla sejít, dneska v jedenáct večer u bazénu. Chvíli mlčela. Pak souhlasila.
 Bylo přesně jedenáct, když vyšla z pokoje. K bazénu to netrvalo ani minutu. Jenže on tam nebyl. Většinou čekali ONI na NI, ale pro jednou se rozhodla udělat výjimku. Čekala pět minut, deset. Pak ztratila nervy a rozhodla se odejít. Když v tom uslyšela smích. Šel z jednoho z balkonů. Podívala se tím směrem. Stál tam, v ruce sklenku vína a smál se. Chtělo se jí brečet. Rozeběhla se do pokoje. Vyběhla z výtahu a pak se jako na povel zastavila. Opíral se o rám dveří a na rtech měl zase ten debilní úsměv. "Jen jsem chtěl vědět, jestli se slečna taky jednou napálí. Sleduju tě už několik dní. Sakra, ty seš strašně zvláštní. Popravdě sis mě dostala na první pohled," řekl. "Víš, možná jsem se dřív choval jako ty. Testoval jsem, kam až můžu zajít. Může to znít šíleně, ale asi bych se k tobě hodil. Ne, nic neříkej, pojď to zkusit. Jen na dobu, než odtud odjedeme. Pak se uvidí." Vzal její tváře do dlaní a políbil ji. A najednou tohle bylo jiné. Nemusela si odmýšlet to, jak vypadá. Teď se cítila tak.. dokonale. "Vím toho o tobě tolik, vím, co posloucháš na pláži za písničky, dokonce jsem tě viděl ve spodním prádle. Jenom nevím jedno... jak se sakra jmenuješ?" zasmál se. "Karolína," hlesla. "Já jsem Christian, kdyby tě to zajímalo."
 Teď, o osm let později, leží Karolína Montand na té samé pláži, pozoruje moře. Jenže neposlouchá hudbu, poslouchá slova svého manžela, Christiana. Teď není spokojená. Je šťastná.