Lola

 Holka se špatnou pověstí. Kurva. Ta, co jde s každým. Říkají jí Lolita. Přitom se jmenuje Lola a doplácí na jedinou věc. Její tatínek je ze Španělska, takže Lola vypadá poněkud exoticky. A to kluky láká. Hned první den, když Lola Dominguez vstoupila do třídy, bylo okamžitě rozhodnuto. Kamarádku si tu najde jen těžko, ale nápadníků bude mít nespočet.
 Lola byla z počátku stydlivá. Trošku se styděla za to, jak mluví česky. Jenže právě to, jak do řeči občas zapletla španělské slovíčko, to bylo tak roztomilé. Najednou se však začala měnit. Došlo jí, že tady je jiná jak ve Španělsku. Vzhledem odlišná. Výjimečná. Spousta chlapců s ní chtěla chodit, jenže ona měla zásadu. Vztah nechtěla za žádnou cenu. Představa, že nebude mít svou volnost, že bude muset být oddaná jedné osobě.. Ta představa Lole připadala tak svazující. A hlavně jí bavilo, když mohla každý den jít ven s jiným klukem a nezávazně si užít. Dokonce milovala, když se on doprošoval dalšího setkání a ona ho ignorovala a tím zraňovala. Během krátké doby přešla od nevinného chození na procházky a letmých polibků dál. Mnohem dál. Málo kdy se stalo, že by Lola viděla přijít rodiče před půlnocí a tak toho začala využívat. Lola nikdy nepila, pouze opíjela svůj doprovod. Když byl tak akorát mimo, zavedla ho k sobě domů. Opíjela je z prostého důvodu. Aby měli ráno kocovinu a hlavně, aby si jen matně pamatovali na minulou noc. Lola si každou noc užívala na maximum. Milovala to. Milovala sex na jednu noc. Jenže se to vědělo. Po škole se pomalu rozkřiklo, jak se Lola chová. Od té doby se jí neřeklo jinak, než Lolita. Vypadala jako anděl a chovala se ... jako kurva. Věděla to a užívala si.
 Jenže kromě nezávazných známostí měla ještě jednu vášeň. Atletiku. Přesněji skok vysoký. K tréninku se vrátila až po delší době v Česku a na výsledcích to bylo znát. Musela na sobě začít tvrdě pracovat. Lola byla po vážném zranění kolene, takže olympiáda v Londýně byla nereálná. I díky věku. V sedmnácti se olympiáda vyhrává těžko. Ale za čtyři roky v Riu... Tam už by ráda slyšela španělskou hymnu. A pak tu byla jedna věc, kromě snu o olympiádě, která Lole zpříjemňovala tréninky. Kousek vedle, v sektoru skoku do dálky trénovala skupinka kluků. Lolu zajímal jen jeden. Vítek. Zajímal jí ale tak  nějak jinak, než obvykle. Často se přistihla, jak na něj prostě jen tak civí. "Hele, Lolita. Zase na tebe čumí, Víťo," ozval se smích, "asi tě chce jako další oběť." Lola předstírala, že přeslechla. Jenže uvnitř pocítila jakousi bolest. Tenhle pocit neznala. Omyla si obličej vodou a vrátila se k tréninku.
 Dny ubíhaly dál a stejně s tím možnosti volného bytu. Lola je nevyužila. Od onoho tréninku se něco změnilo. Nechtěla před Vítkem působit jako kurva. A také si všimla jedné věci. Dřív ona civěla na něj. Najednou zpozorovala i jeho pohledy. Neuvěřitelně jí to těšilo. Jednou po tréninku si na ni počkal. Byla překvapená, když ho uviděla čekat na lavičce před stadionem. Nenechal jí říct ani slovo, hned spustil. "Víš Lolo, slyšel jsem o tobě hodně věcí a nebylo to zrovna nic hezkýho. Ale už když jsem tě poprvé uviděl, bylo mi jasný, že jsi .. jiná. Něco mě k tobě strašně táhne. Jenže můj táta dostal práci na Floridě. Stěhujeme se. Věříš na osud? Já jo. Jestli jsi v mým osudu, najdeme se." Naklonil se k ní a políbil jí. Takovouhle pusu nikdy nezažila. Bylo to něco neskutečně krásného. Beze slova odešel.
 Vítek odjel. Ubíhaly dny, měsíce. Nikde o něm nebyla ani zmínka. Pomalu se začala vracet k původnímu stylu života. Uběhly i roky, Lola dokončila střední, začala studovat psychologii a stále trénovala na olympiádu.  Limit splnila celkem hravě. Pak to konečně přišlo. Společně se zbytkem španělských atletů se vydala do Ria. Olympiáda měla být krásná a také byla, až na ubytování. Díky organizační chybě skončila půlka týmu na druhé straně olympijské vesničky.
 Pro Lolu to byla vlastně výhra. Nebyla nikým rozptylována a mohla se soustředit jenom na sebe. A pak přišla chvíle velkého finále. Lola byla ve svých jednadvaceti letech jednou z hlavních favoritek a očekávání také naplnila. V závodě zůstala už pouze ona a závodnice z Ruska. 210 centimetrů. Lola shodila. Její soupeřka také. Oběma zbýval poslední pokus. Rozhlédla se kolem sebe. Celý stadion upíral zrak jejím směrem. Zhluboka se nadechla a rozeběhla se. Kroky jí perfektně vycházely. Odrazila se. Do skoku dala všechno. Najednou už byla na žíněnce. Laťka nespadla! Začala se radovat. Jenže vyhráno ještě neměla. Posadila se na tartanovou plochu. Její soupeřka se rozeběhla se stejnou jistotou. Lola musela zavřít oči. Laťka se otřásla. A spadla. Lola se konečně podívala. Najednou se jí do očí dostaly slzy. Začala plakat štěstím, křičela. Z publika k ní doletěla španělská vlajka. Popadla jí a rozeběhla se. Vždy toužila po kolečku vítězů na olympiádě. Ta noc, jako kdyby neměla konec. Slavila. Jenže už neslavila tak, jako dřív. Dospěla. Už neměla chuť pokořovat svoje hranice, nechtěla spát s další spoustou mužů. Teď vyhrála olympiádu. Brala to jako milník v životě.
 Vracela se pomalu na svůj pokoj. Nemohla najít klíče. Jak typické. A to měla jen čtyři kapsy. "Tohle je asi tvoje," ozvalo se a ona se za tím hlasem otočila. "Ježiš. Co tady děláš, Adame?"upřímně se svého bratra lekla. "Nic, nic,"zasmál se. Někdy jí trošku děsil. Otevřela do pokoje. Zase zapomněla zhasnout světlo. Litovala člověka, co tu bude platit elektriku. Na balkoně někdo seděl. Chtěla začít křičet, když v tom se otočil. "Celou dobu mám pokoj vedle tebe a ty si mě nevšimneš," zasmál se, "tak jsem šel osudu trošku naproti."  "Panebože  Vítku!" rozeběhla se a skočila mu do náručí.