Elis prostě Elis, tak se mi říkalo a taková jsem i byla. Byla jsem možná obyčejná možná neobyčejná dívka z malého města, ale do velkého města jsem jezdila do školy. Byla jsem šťastná, že jsem mohla opustit malé město, protože od té doby, co jsem chodila na střední jsem z něho viděla většinou jen nádraží. Nevadilo mi to, brala jsem to tak, že mi tím život dával jakousi příležitost začít jinak, vystoupit z té pomyslené krabičky, ve které jsem byla v malém městě uvězněna.
Na střední jsem začala úplně znova, nikoho jsem tam neznala, to mě ze začátku trochu děsilo, ale pak, když jsem ty lidi poznala a mohla jsem být konečně sama sebou. Byl to skvělý pocit. Pak jsem se ale blíže seznámila s jedním klukem z mého bývalého města. Ani nevím jaké okolnosti nás tehdy blíže svedly dohromady, ale stalo se.
Nebyl to zrovna kluk, se kterým by dívka jako já chodila, je jedno jakým způsobem, ale prostě byste mě odsoudili. Bylo to ale krásné. Když jsme byli spolu nebylo tu nic jiného. Začaly se ale postupně projevovat nevýhody toho, že jsme každý odjinud. Nemohli jsme se vídat tak často. Vlastně jsme se viděli velmi zřídka. Měl sice auto, ale i přesto měl tolik jiné práce. Žárlila jsem na ni, ale s tím se nedalo nic dělat. Věděla jsem to, ale i tak mě vždy mrzelo, když jsem šla na místo, kde jsme se měli sejít a přišla mi smska, že to nestihne. Vídali jsme se většinou jen jednou do měsíce, ale i tak jsem se vždy velmi těšila na nadcházející schůzku. Byla jsem najednou plná energie, šťastná. Ovšem jen do té doby než jsem zjistila, že zase nepříjde. Bylo mi to velmi líto, ale bylo to tak.
Na druhou stranu jsem tak brala, brala jsem to jako velmi volný vztah, nevím jak to bral on, ale já jsem si říkala, že jsme sice spolu, ale spolu vlastně nejsme, takže nebude vadit, když budu koukat po jiných chlapcích. Ze začátku jsem z toho byla v rozpacích a neuměla jsem na něj zapomenout, postupně jsem ale ztrácela zábrany. Podle mě musel počítat s tím, že to tak brát budu, když ho nevidím celé prázdniny.
Byla jsem z celého toho složitého vztahu velmi zničená, byla jsem psychicky vyčerpaná, ale neměla jsem to komu říct. Stále jsem si v nové škole nenašla nikoho, komu bych se mohla takhle svěřovat. Když najednou úplnou náhodou mi na icq napsala spolužačka. V normálním životě jsem se s ní moc nebavila, neměli jsme moc společného nebo jsme si to aspoň mysleli. Po několika dnech psaní jsme ale přišli na to, že máme obě problémy. Problémy s kluky. Každá trochu jiné, ale obě jsme z toho byly tak trochu zoufalé. To nás paradoxně sblížilo. Začaly jsme spolu trávit čas i normálně a bavili jsme se o všem možném, ale hlavně jsem se jí mohla začít svěřovat se svými problémy. Najednou jsem se cítila volněji, když jsem se mohla svěřit někomu, kdo mi rozuměl. Pomáhaly jsme si a byly jsme rádi, že máme jedna druhou, že si rozumíme a můžeme mluvit narovinu, protože nás ta druhá pochopí.
S ním jsem to ještě nedořešila, stále čekám na další schůzku, ale miluji ho, skutečně ho miluji. Znáte ten pocit, když víte, že s ním byste si dokázali představit být v bílém. Jsem šťastná. Zoufalá, ale šťastná. Mám kluka, kterého miluji a kamarádku, se kterou si rozumím. Co víc si středoškolačka může přát?!
Žádné komentáře:
Okomentovat